Řád kazatelů, rovněž nazývaný podle svého zakladatele Dominikánský řád, má svůj původ v období středověku. Vznik Kazatelského řádu byl odpovědí na potřeby vývoje Evropy na přelomu 12. a 13. století. Společenský vývoj probíhal rychle a církev jakoby zůstávala o krok pozadu. Tradiční mnišské řehole, které dosud velmi pozitivně ovlivňovaly středověkou společnost, nebyly schopné reagovat na novou společenskou situaci. Cisterciáci, benediktini a jiní mniši, žijící v odloučení za zdmi kláštera nebyli připraveni na nové potřeby rozvíjející se evropské společnosti. Začínalo být zřejmé, že je třeba mezi lidi jít a věnovat se jejich náboženské výchově.

Sv. Dominik Guzman se narodil kolem r. 1175 ve Španělsku. Zásadní význam mělo pro Dominika setkání s albigenskými – zastánci mylného učení. Dominikova touha po kázání Pravdy o Bohu a touha po spáse duší jej vedla k neúnavné kazatelské službě. Rozhodl se pro radikálně odlišný způsob kázání a misií. Kolem r. 1207 začíná žít po vzoru apoštolů a prvotní církve, aby nejen slovem, ale i osobním příkladem života přivedl albigenské k pravověrnosti.

Podle nejstarší řádové tradice složili v roce 1215 dva Dominikovi spolupracovníci do jeho rukou řeholní sliby. Tak vznikla první komunita bratří kazatelů. V zakládací bule papež charakterizoval dominikány jako „průkopníky víry“ a „obnovu apoštolského života“.

Ještě za Dominikova života se kazatelský řád rozšířil po celé Evropě. V roce 1358, necelých 140 let po Dominikově smrti, měl již 630 mužských a 157 ženských klášterů.

Poslání dominikánů zůstávalo a zůstává ve své podstatě neměnné. Řeholníci trávili stejný čas na cestách jako v klášterech, avšak vždy s ohledem na jejich poslání kázat, a to v souvislosti s potřebami a podmínkami určitého regionu. V oblasti Středomoří se dominikáni více angažovali v boji proti herezím. Od dob sv. Dominika působili bratři na významných univerzitách Evropy. Ve střední a východní Evropě se dominikáni zasloužili o rozvoj měst a jejich kultivaci. V mnohých zemích přispěli bratři kazatelé k rozvoji latinského písemnictví a vzdělanosti. Významným bylo působení bratří dominikánů mezi Indiány po objevení Ameriky. Navzdory zájmům světských i církevních hodnostářům se zasazovali o práva a ochranu původních obyvatel Ameriky a velmi tak přispěli k formování učení církve v misijních územích.

Celý řád zahrnuje mužskou větev, kontemplativní mnišky, kongregace sester zaměřené na aktivní činnost, sekulární instituty, sdružení kněží a jáhnů, sdružení laiků a různá bratrstva, zejména růžencové.

Hlavním posláním dominikánského řádu je kázání. Hlásá evangelium Ježíše Krista – Vtěleného Božího Slova, který přinesl všem lidem radostné poselství o Boží lásce a jeho milosrdenství.

Obrací se ke všem lidem bez rozdílu, zejména k chudým a znevýhodněným.

Způsob života v řádovém společenství chápou dominikáni jako účast na poslání a životě apoštolů Ježíše Krista. Apoštolský způsob života, jak mu rozuměl sv. Dominik, je charakterizován čtyřmi základními prvky.

Společný život: Komunita bratří se snaží o jednomyslnost, sdílí veškerá hmotná i duchovní dobra a v každodenním životě usiluje o naplnění nejdůležitějšího pravidla života: milovat Boha z celého srdce a bližního jako sebe. Bratři se zasvěcují Bohu slibem poslušnosti a zachovávají evangelní rady čistoty a chudoby.

Slavení liturgie: Slavnostní a společné slavení liturgie, především eucharistie, je pokládán za jeden z hlavních úkolů dominikánského povolání. V liturgii bratři spolu s Kristem oslavují Boha a prosí Otce milosrdenství za celou církev i za potřeby a spásu celého světa.

Studium: studium směřuje hlavně k tomu, aby mohli být bratři užiteční duchovnímu prospěchu lidí. Studiem Bible a teologie se učí chápat Boží moudrost a rozumět současnému světu.

Služba slova – kázání: Řád byl založen zvláště pro kázání a pro spásu duší. Bratři jsou po příkladu sv. Dominika posláni ke všem lidem, skupinám a národům, k věřícím i nevěřícím.

Převzato z: www.op.cz