Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi.
Proto tě vyhlížím ve svatyni, chci spatřit tvoji sílu a slávu; tvé milosrdenství je lepší než život, mé rty tě chválí zpěvem.
(Ž 63,2-4)


Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze.
On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému.
Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají.
Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.
(Iz 40,28-31)


Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti.
(Iz 41,10)


Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.
Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí.
Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel.
(Iz 43,1-3)


V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!
Kdo věří ve mne, ‚proudy živé vody poplynou z jeho nitra,‘ jak praví Písmo.“
To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven.
(J 7,37-39)


Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu.
Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha.
(Řím 8,8-9)


Tato láska spočívá v tom, že já miluji v Bohu a s Bohem také osobu, která mi není příjemná nebo kterou dokonce neznám. To se může dít jedině na základě niterného setkání s Bohem, setkání, které se stalo jednotou vůle a dospělo až k tomu, že se týká i citu. Pak se učím hledět na osobu toho druhého už nejen svýma očima a skrze své pocity, nýbrž z hlediska Ježíše Krista. Jeho přítel je mým přítelem. Za hranicemi toho, jak se mi ten druhý navenek jeví, vnímám jeho vnitřní očekávání projevu lásky a pozornosti, které k němu nechávám dospět nikoli pouze prostřednictvím k tomu určených organizací, jako bych to považoval pouze za politickou nezbytnost. Já hledím Kristovýma očima, a mohu dát druhém mnohem víc než to, co je navenek nezbytné. Mohu ho obdařit pohledem lásky, který tolik potřebuje.
(Benedikt XVI. Deus caritas est)


Dech božského života, Duch svatý, se nejjednodušeji a nejobecněji vyjadřuje a dává se pocítit v modlitbě. Je krásné a spasitelné pomyšlení, že kdekoli na světě se někdo modlí, je tam Duch svatý, životní dech modlitby. Je krásné a spasitelné poznat, že v míře, jakou je modlitba rozšířena v celém světě, v minulosti, přítomnosti a budoucnosti, je také rozšířena přítomnost a působnost Ducha svatého, který „vdechuje“ modlitbu do srdce člověka v celé nezměrné stupnici nejrozmanitějších situací a podmínek, duchovnímu a náboženskému životu hned příznivých, hned nepříznivých. Často se stává, že pod vlivem Ducha svatého vystupuje modlitba ze srdce člověka bez ohledu na zákazy a pronásledování, ano bez ohledu na úřední prohlašování o beznáboženském nebo přímo ateistickém rázu veřejného života. Modlitba zůstává stále hlasem všech, kdo zdánlivě nemají hlas; a v tomto hlase stále zaznívá „naléhavé volání“, které připisuje list Židům Kristu. Modlitba je také odhalení propasti, která je v srdci člověka: hlubiny, která je od Boha a kterou jen Bůh může naplnit, a to právě Duchem svatým. U Lukáše čteme: „Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“
Duch svatý je dar, který přichází do srdce člověka spolu s modlitbou. V modlitbě se projevuje nejprve a především jako dar, který „nám přichází na pomoc v naší slabosti“. Svatý Pavel rozvíjí velkolepou myšlenku, když píše v listě Římanům: „Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit.“
(Jan Pavel II. Dominus et vivificantem)


K poslechu: SBM – Žalm 42