Figurální mše – zvláštní způsob slavení nebo přežitek?

Protože se čas od času (nejen) v naší farnosti slaví mše sv. způsobem, kdy sbor a hudebníci provozují tzv. figurální mši, a protože se tato forma u některých věřících nesetkává vždy s porozuměním, rozhodl jsem se o tomto liturgickém fenoménu pojednat následujícími řádky. Liturgická hudba by totiž více než názoru a vkusu jednotlivců či skupin měla podléhat parametrům, které na ni klade sama církev, a to zejména ve svých platných dokumentech, např. II. vatikánského koncilu. Právě nyní před Vánocemi je, myslím, dobrý čas si některé věci uvědomit, neboť právě toto období je již od nepaměti a zvláště v našich zemích „kostelním muzicírováním“ doslova charakteristické.

Liturgická hudba se dělí v zásadě na dvě skupiny, složené vždy z několika částí, které se při slavení Kristovy oběti vzájemně prolínají. Proprium, tzv. proměnlivé části, tvoří zpěvy, které se obvykle konkrétně váží k dané slavnosti či liturgické době nebo bohoslužebnému úmyslu (vstupní zpěv, žalm, aleluja, obětní průvod, zpěv ke sv. přijímání, závěr). Ordinarium, tzv. stálé části, se textově nemění a jsou pro všechny mše sv. úplně stejné (Pane, smiluj se, Sláva, Věřím, Svatý, Beránku). Právě zhudebňováním mešního ordinária vznikla v liturgické hudbě postupně jedinečná, umělecky nejhodnotnější církevní forma tzv. figurální mše. Skladby tohoto typu vznikají na celém světě i v dnešní době a to většinou na latinský text, neboť latina byla II. vatikánským koncilem ponechána jako bohoslužebný jazyk římskokatolické církve. Slavení liturgie v národních jazycích bylo pouze dovoleno... Také střídání národního jazyka a latiny při jedné liturgii není v žádném rozporu s církevními předpisy a to zejména v případě právě stálých mešních textů, kdy je z jejich povahy a postavení význam zcela evidentní.

Jako člověk, který se zabývá liturgickou hudbou nejen prakticky, ale i odborně, jsem se několikrát setkal s odmítavým názorem (postojem) vůči figurální mši tj. svěření zpěvu ordinária pěveckému sboru namísto aktivní účasti lidu! Je pravda, že mše sv. probíhala před II. vat. koncilem zcela jinak a tzv. aktivní účast věřících vlastně nebyla nutná. Dnes sloužíme (zpíváme) mši sv. spolu s knězem všichni. Odmítání figurální mše je však vedeno zcela nesprávným a zavádějícím výkladem tzv. aktivní účasti lidu (actuosa participatio populi). Svatý otec Benedikt XVI. i řada dalších předních liturgiků (J. Overath) vysvětluje tento pojem zejména jako aktivní účast ducha, kdy je tedy naslouchání hudbě zcela adekvátní aktivitou věřícího, v mnohých případech i hodnotnější než jakýkoli vnější liturgický projev. Benedikt XVI. rovněž poukázal na velmi bohatý poklad katolické chrámové hudby minulých epoch a zdůraznil, že hudba, která vznikla jako modlitba (pro liturgii), má být také tímto způsobem užívána.

Jak správně osobně prožívat figurální mši? Řada z nás často od liturgie něco očekává – někdo dobrou hudbu, slovo kněze, společenství věřících či „aby to netrvalo příliš dlouho“. Hlavní význam liturgie je však v lásce – tedy dávat, nikoli brát. Mělo by jít především o oběť pro našeho Stvořitele. Hned po začátku mše sv. zní obvykle zpěvy Kyrie a Gloria, které zvláštním a prastarým způsobem oslavují Pána. Význam a charakter hudby se zde blíží stoupající vůni kadidla a uvádějí nás do slavnostní atmosféry liturgického mystéria. Ve vyznání víry jsou pak často hudebními prostředky dramaticky líčené klíčové události dějin spásy. Sanctus a Benedictus jsou chválou velebnosti ve svátosti přicházejícího Krista. Při Agnus Dei Jej již můžeme tiše adorovat... Provedení celistvé figurální mše dává liturgii jedinečný slavnostní rozměr, jež je pouhým chorálním způsobem lidového zpěvu, byť rovněž důležitým, těžko nahraditelný. Zpěv chrámového sboru je zároveň obětním darem, podobným těm neseným na oltář.

Kdysi jsem v jednom článku na podobné téma našel toto tvrzení: „Pod klenbou burácí Credo in unum Deum a věřící lidé v lavicích mlčí!“ s poukazem na teatrálnost dané situace. Myslím, že mohou bez problémů věřící v lavicích naslouchat věřícím na kůru, kteří jsou k této zvláštní službě povoláni nejen svými hřivnami, ale také usilovnou prací na nácviku mnohdy nelehkých děl. Mnohem teatrálnější je situace, když 30% věřících zpívá coby tzv. celé shromáždění, zatímco mnozí si ani neotevřou zpěvník! Když nám občas pomáhají při liturgickém zpěvu lidé, kteří jsou nepraktikujícími, uplatňují stejně jako ostatní dar, který dostali od Boha. Tím nás obohacují a my zase je – přijímáme je do našeho společenství a ukazujeme jim cestu... Setkal jsem se již s mnohými, kterým chrámová hudba pomohla najít cestu ke Kristu! Třikrát do roka navštěvují náš kůr také hudebníci, hrající na různé nástroje, aby nám pomohli slavit. Většina z nich jsou hudební profesionálové – hudbou se živí. Zde však vždy hrají zcela zdarma, což snad ani nepotřebuje komentář. Jde opět o zvláštní dar.

Za zhruba 500 let doložitelného hudebního dění na chrudimském kůru se zde vystřídala řada významných osobností a vzniklo úctyhodné množství liturgických skladeb. Naším cílem je odkaz, který nám předali předkové a který je také vyhlášený nejen v naší diecézi, udržet a předávat dál. Doufám, že jsem v tomto stručném pojednání objasnil základní kontury problematiky figurálních mší tak, aby tomu každý porozuměl. Přeji vám všem klidný advent a požehnané Vánoce, naplněné hudbou, která vyjadřuje radost z narození Spasitele.