Jak už se tak trochu stalo tradicí, každý rok ve farnosti podnikáme podzimní výstup na nějakou horu. Dvakrát jsme zdolávali nejvyšší českou horu Sněžku. Jistě máte mnozí v paměti loňskou vichřici, která ten den na Sněžce řádila, ale i mši svatou na vrcholu v kapli sv. Vavřince, po které ustoupila mlha a mohli jsme se kochat výhledy na všechny strany.

Letos jsme se vydali na Králický Sněžník (1424 m) z polské strany. Prvním velkým milým překvapením bylo, že se hned v neděli po prvním ohlášení zaplnil téměř celý autobus. Vyrážíme tedy v sobotu 25. 10. 2014 v 6:00 hod., ještě za tmy. Autobus nás veze do polské vesničky Miedzygórze. Po malém občerstvení se vydáváme po červené značce. Cesta mírně stoupá podél potoka, ale záhy nás značka vede do prudkého stoupání mezi kořeny a kameny lesní pěšiny. Časem se přidává i mlha.

Velké nadšení, zvláště mezi mladšími, vyvolávají zbytky sněhu, který se začíná objevovat podél cesty. To ještě netušíme, že Králický Sněžník dostojí svému jménu. S přibývajícími výškovými metry přibývá i sníh. První letošní sníh!

S radostí proto přijímáme útočiště v polské chatě Schronisko na Śnieżniku. Po krátkém odpočinku se vydáváme dobýt vrchol Králického Sněžníku. Cesta už vede sněhem kolem nádherně zachumelených a namrzlých stromů. Co strom, to umělecké dílo a důvod kochat se a fotografovat. Na vrcholu zkouší slunce prosvítit mlhu. Tak honem společné foto, foto s nádherně namrzlými rozcestníky a pokračujeme k prameni řeky Moravy. Někteří neodolávají a koulují se.

Kousek od pramene je socha slůněte, symbol Králického Sněžníku, který nemůžeme vynechat. Ale pozor na mlhu a neztratit se! Naštěstí mobilní telefony fungují a dolů do Stříbrnice už zase sestupujeme všichni...

Autobusem přejíždíme na Horu Matky Boží u Králík, kde už nás vyhlíží místní duchovní správce, otec Karel Moravec. S otcem Jiřím slavíme v klášterním kostele mši svatou, kterou zpěvem a hudbou krásně doprovázejí naši mladí. Po mši svaté se ještě scházíme ke krátké modlitbě za kurz Alfa. Za dva týdny zde účastníci kurzu Alfa prožijí společný víkend. Tak ať je to požehnaný čas.

Využíváme pohostinství otce Karla a s chutí se zahříváme horkým čajem v klášterní jídelně. Ani se nám nechce odjíždět, ale venku už přichází večer...

Prožili jsme spolu další krásný den, vytvořili hezké společenství a zase jsme naše vztahy posunuli o kousek dál. Tak díky všem, díky otci Jiřímu, že do toho s námi šel a duchovně celý den doprovázel, díky nejmladšímu Vojtovi, že se nezalekl toho velikého kopce, ani sněhu, ani mlhy a že měl tu skvělou červenou čepici. Ušli jsme asi 16 km, vystoupali něco kolem 850 m, nezalekli se mlhy ani sněhové nadílky, všichni ztracení se zase šťastně našli, tak se nabízí otázka na závěr: kam půjdeme příště? Odpověď neznám, ale jedno vím určitě: dá-li Bůh, vyrazíme zase. A rádi.