Jan Pavel II. ve své encyklice o eucharistii napsal: „Můžeme říci, že nejen každý z nás přijímá Krista, ale také že Kristus přijímá každého z nás. (…) V přijímání eucharistie se uskutečňuje vznešeným způsobem přebývání Krista a učedníka, jednoho v druhém.“ Podstata eucharistie je v jistém smyslu snubní. Eucharistie má být prožívanou láskou. Připomíná nám to manželství. Manželství je skutečně něčím eucharistickým, jak to vyplývá z Pavlových slov: „Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil…(Ef 5,25-26).
Čím se vyznačuje láska inspirovaná Kristem v eucharistii?
1. Sebeodevzdáním a sjednocením. Každý z nás potřebuje někomu patřit, s někým se sjednotit. To je nejen ideál manželství, kdy manželé odevzdávají jeden druhému sebe sama, se vším všudy. Má to význam i v dalších vztazích, potřebujeme prožívat sounáležitost a jednotu. Přijímání eucharistického daru nám v tom pomáhá, posiluje a uzdravuje tuto naši schopnost. Eucharistie nás vyvádí z osamocenosti a lpění na sobě. Patřím k druhým, jsem volán ke zralé jednotě.
2. Eucharistie má svou materii v chlebě. Skutečnost chleba, symbolika chleba je dostatečně výmluvná. Říkáme, že vyděláváme na chleba. Chléb souvisí s naší prací, s naším sebeodevzdáním v práci. Říká se například, že někdo odevzdal dobrou práci. Připravit hostinu lásky znamená pracovat. Eucharistický rozměr života se projevuje v tom, jak se zapojuji do díla ve prospěch ostatních. Od prvotního hříchu je práce obtížena námahou a vyčerpáním. Chléb na stole byl dobyt v potu tváře, získán ze země. Při práci pro druhé se člověk drobí jako chléb v každodenní, někdy úmorné práci. Láska se tedy uskutečňuje v nepatetickém běhu úkolů. Práce není nutné zlo, je to realizace našeho života pro druhé. Ne koníček, ne únik, ale práce pro druhé jako projev lásky. Díky vám, muži i ženy, za vaši práci pro druhé.
3. Sebevydáním v altruismu. Náš život se v Božím plánu stává prostředkem přerůstání vlastního přirozeného sobectví. Své štěstí nalézám, když šťastnými dělám druhé. Nehledáme svou vůli, ale vůli celku, společenství. V rodině musí brát ohled jeden na druhé, v tisících situací, kdy ustupuje, a tak se vlastně vzdává sebe ve prospěch druhých. V eucharistii se Kristus „vydává za nás“. Je to vrchol altruismu, vrchol lásky. V přijímání se učíme i „vydávat“.
4. Pro některé z nás: Sebevydání v dětech. Kristus nám skrze přijímání svého těla a krve předává také svého Ducha. Jestliže je to Boží Duch, který vstupuje do lidských bytostí, aby je naplňoval dechem života, pak se manželství stává obrazem eucharistie také svou plodností. Manželé se nedávají pouze jeden druhému, ale dávají život dětem, vydávají se dětem. To platí doslova. Péče, výchova, probdělé noci, nasazení, všechno, co rodiče dělají pro děti, dělají „na úkor“ sebe. Je to sebe odevzdání, aby tu byl nový život.
5. Sebevydání ve všednosti. Bůh, který se proměnil v kus chleba, nám v eucharistii ukazuje další rozměr života – rozměr všednosti. Ačkoli v našich chrámech najdeme mnoho vynikajících uměleckých děl, v pozlaceném svatostánku však leží zdánlivě jen kousek chleba. Kristus je přítomen skrze nejvšednější pokrm. Podstatou a středem chrámu je něco všedního, obyčejného. Ježíš svou poslední večeří (umýváním nohou) naznačil, že naší cestou má být pokojná, nepatetická, všední služba. Eucharistie nevyzývá k revolučním změnám, není nějakým delikátním pokrmem, lahůdkou, eucharistie strhává k všední práci, aniž bychom viděli nějaké její převratné účinky. Tak se drobné, někdy i nudné a ubíjející úkony, mohou eucharisticky proměnit v plodnou skutečnost. Eucharistie zvěstuje evangelium trpělivosti.
Láska je prostá i náročná. Dar eucharistie znamená: Kristus se nám z večeřadla dává, abychom se my pak dávali v jednotě, v práci, v altruismu, v dětech i ve všednosti.
(kázání P. Jiřího Heblta, Zelený čtvrtek 2015)
Když vám pokyne láska, následujte ji, i když jsou její cesty tvrdé a strmé.
A ovanou-li vás její křídla, vzdejte se jí,
i když vás může zranit meč, skrytý mezi jejími perutěmi.
A když k vám promluví, uvěřte v ni,
i když její hlas může rozmetat vaše sny jako severák, pustošící zahradu.
Neboť láska vás nejen korunuje, ale také přibíjí na kříž.
Láska vám dává růst, láska však u vás dělá také průklest.
Neboť jak vystupuje k vašemu vrcholu a laská vaše nejněžnější větévky, chvějící se v slunci,
tak také sestupuje k vašim kořenům, lnoucím k zemi, a otřásá jimi.
Svazuje vás jako snopy obilí.
Vymlacuje vás, aby vás obnažila.
Prosívá vás, aby vás zbavila plev.
Vymílá vás doběla.
Hněte vás, dokud nezvláčníte.
A pak vás postoupí svému svatému ohni, abyste se stali svatým chlebem pro svatou hostinu Boha.
To vše má láska s vámi učinit, abyste mohli poznat tajemství svého srdce a v tomto poznání se stali zlomkem srdce Života.
Ale kdybyste snad ze strachu hledali jen pohodu a rozkoš lásky,
pak by bylo pro vás lépe, kdybyste přikryli svoji nahotu a odešli z mlatu lásky
do jednotvárného světa bez střídání ročních dob, kde se budete smát, ne však celým svým smíchem, a kde budete plakat, ale ne všemi svými slzami.
Láska dává jen sebe a bere jen ze sebe.
Láska neovládá, ani nechce být ovládána.
Neboť lásce postačuje láska.
Milujete-li, neměli byste říkat: „V mém srdci je Bůh.“ Ale spíše byste měli říci: „Jsem v srdci Boha!“
A nedomnívejte se, že můžete usměrňovat běh lásky, neboť láska, uzná-li vás toho hodnými, bude sama řídit váš běh.
Láska nemá jiné přání než naplnit sebe samu.
Ale milujete-li a musíte-li nezbytně mít nějaká přání, pak ať jsou to tato přání:
Roztát a být jako horská bystřina, zpívající svou píseň noci.
Poznat bolest z přemíry něhy.
Být poraněn svým vlastním pochopením lásky,
a krvácet dobrovolně a radostně.
Probouzet se za úsvitu s okřídleným srdcem a vzdávat díky za další den lásky;
odpočívat v poledne a rozjímat o extázi lásky;
vracet se večer domů s vděčností
a pak usínat s modlitbou za milovanou bytost v srdci a s písní chvály na rtech.
(Chalíl Džibrán: Prorok)