Vzhůru na Luční boudu!

      Od první podzimní soboty proteklo v Bílém Labi už docela hodně vody a přesto až teď doputoval tento text k těm, kterým je určen: chrudimským farníkům. Některé cesty jsou zdlouhavé a ještě k tomu křivolaké. O tom, jaké to ten den v Krkonoších bylo, jsme si nedávno přečetli díky kamarádce Marcele Kroutilové v občasníku Salvátor. Nabízím ještě jeden pohled, zase trochu jiný, tak jako je každý z nás trochu jiný, svůj. Text vznikl bezprostředně po návratu z hor. Věřím, že těm, kteří v tu sobotu společně putovali podzimní krajinou, se touto reportáží znovu vrátí na mysl  prožité chvíle, a těm, kteří s námi nebyli, se  ještě jednou aspoň trochu podaří přiblížit to, jaké to putování bylo a co se na něm dělo.

       Parkoviště u Špindlerovky, sobota 23.9., 15:00 h. Někdo mohl říci: rozhledy nula, vlezlo, chlad a nahoře poryvy větru. A měl by pravdu. Pro ty, kdo účastníky farní výpravy ten den nebyli, připojím pár čísel z blízké meteorologické stanice: teplota vzduchu na hřebeni 4°C, rychlost větru v nárazech 15 m/s, vlhkost vzduchu 97 % a dohlednost postupně klesající od stovek metrů až k jejich jednotkám.

        Údolí Bílého Labe, 8:50 h. Šlapeme do kopce. Čtyřicítka chrudimských farníků vyráží od Dívčích lávek proti proudu horské říčky na Luční boudu. Tam se vydýcháme, posilníme tělo a vydáme se zpět po polské straně hor přes Stříbrný hřbet a Malý Šišák  ke Špindlerově boudě, kde na nás bude čekat autobus. Plán je dobrý. Před chvílí bylo rozdáno několik turistických map s trasou. Jak se později ukáže, nikdo v mlze nezabloudí a odpoledne se všichni sejdeme v pořádku ve stanovenou hodinu v cíli. Vrátíme se trochu unavení ale i radostní a blažení.

        Bouda U Bílého Labe, 10:00 h. Pod nohama je pevno, dýchá se dobře, horský hřeben je dosud daleko… Člověk může lámat rekordy. Někdo vystoupá na Mont Blanc, jiný přejede na kole v jednom zátahu Orlické hory a Krkonoše a další třeba přeplave Slapskou přehradu tam a zpátky. A pak je tu takováhle farní výprava. Osm kilometrů nahoru a o něco delší trasa dolů. Není to o rekordech. Je to o přírodě kolem, o svěžím vzduchu, dnes tedy hodně svěžím, a o společenství. O tom, že spolu chvíli jdou dva, tři nebo čtyři lidé, velcí i malí, lidé, kteří se  vedle sebe  ocitnou třeba i docela bezděčně, a dají se do řeči. A přitom jakoby mimoděk zažívají, možná každý trochu jiným způsobem, sled měnící se tváře a nálady krajiny: žloutnoucí listí stromů, vzadu dosud viditelný protilehlý svah údolí s ukloněnými žulovými bloky, zprvu ve velké blízkosti a posléze naopak v sotva tušené dálce hukot horské říčky, první keře kleče jako předzvěst toho, že škrábání do kopce zanedlouho skončí, později na náhorní planině poryvy ostrého větru ze severu, a pak pár set metrů  cesty směřující od tyče k tyči, protože dál skrz mlhu, která  před chvílí padla až na zem, stejně našinec dál neprohlédne. Nakonec  se zčistajasna a v úplné blízkosti před očima objeví tmavé obrysy přilehlé části Luční boudy, rozlehlé a do těchto míst již jakoby vtesané stavby, jejíž celkový rozměr a tvar v tuto chvíli člověk spíše jen tuší.

        Každá skupinka putuje sem nahoru  svým tempem, některá rychleji, jiná pomaleji. A  světe div se, na hřebeni nás  v  nevlídném počasí míjejí nějací úplně jiní farníci, roztroušení v trase více než my a označení startovními čísly. Jsou to osoby, které dnes mají  naspěch. Běží závod. Každá sama za sebe.

        Luční bouda, 11:30 h. Sněžka je  naprosto v nedohlednu. I kdyby  se posunula o poznání blíže k nám, třeba až přes celé Úpské rašeliniště, na věci by to stejně nic nezměnilo… Na cestě zpět zprvu stále kleč s početnými druhy travin, později mezi nimi porosty vřesu, borůvčí a brusinčí a vzadu pak už nic, žádné údolí, žádné Polsko, protože krajina je v tyto hodiny již beznadějně potažena neproniknutelným mléčným suknem.

        Na chvíli zpět k té horské bystřině, kterou jsme před pár hodinami, v době, kdy ještě bylo vidět až na horský protisvah, míjeli proti jejímu proudu. V jednom místě měla říčka velký spád, avšak tvrdé žulové desky v jejím dně, ukloněné právě ve směru proudu, nedovolovaly vodě se do toho dna zařezávat. Spád byl až tak velký, jako bývá sklon svahu na modré lyžařské sjezdovce, a člověk zíral, že  docela velká masa vody  klouže po vyhlazeném kamenném dně jako sáňky po ledové ploše, takřka nezpěněná a bez jediné překážky v cestě, a žasnul při vědomí, že tento neobyčejný úkaz trvá dlouhá staletí.

        Avšak přinejmenším stejně tak důležité jako vědomí toho, že řeka tu poteče za sto let stejnou trasou a její hukot bude stejně silný jako dnes, že všechny kopce budou stát na svém místě a žulové bloky budou do údolí vkloněny v nezměněném sklonu, je to, že na společné cestě nahoru i dolů, na cestě, která sebou přináší i drobné nástrahy a strasti, jeden druhého doprovázíme, a že při společném prožitku cítíme k sobě větší blízkost, jeden druhého více poznáváme a jeden druhému více rozumíme. A i když to přiblížení jednoho k druhému je někdy jen o milimetr, je tu naděje. Naděje v to, že dobrá vůle dokáže hodně, že ten člověk, vedle kterého teď zrovna jdu, vnímá svět kolem podobně jako já a že se navzájem nemíjíme tak, jako se to děje vesmírným tělesům daleko od nás ve tmě a mrazu mezihvězdného prostoru. Že pomyslné střelky našeho poznání a nastavení toho, co je dobré a co dobré není, ukazují, když ne stejným, tak aspoň hodně podobným směrem.

        Špindlerovka, cíl naší dnešní cesty! Po dlouhém sestupu kamenitou pěšinou se ocitáme na parkovišti, někdo u hospody, jiný přímo v ní… Je krásný pocit, když člověk obtížen strastmi putování ukončí turistický výšlap a spočine v klidu a teple s blaženým pocitem celkového naplnění. S pocitem, že teď je vše dokonalé a nic nemá chybu. Ještě před chvílí fičel do tváře studený vítr a my tam nahoře trnuli, kdy se začne naplňovat předpověď počasí o nepříjemném odpoledním dešti, ještě před minutou bylo cítit koleno, kyčel nebo bolavá pata a najednou je tu konečná. Čas na uvolnění, čas na sdělování dojmů, na rozjímání. Jsme trochu prokřehlí a třeba i hodně unavení, ale jsme šťastní. Zakusili jsme totiž během uplynulých hodin doteky něčeho, co je nevšední, co nás přesahuje, a věříme, že následující hodiny, dny a týdny budou dobré. Pro nás, pro naše blízké, pro farníky. Bože, děkujeme ti, že se staráš.

         Někdo vystoupá na Mont Blanc, jiný přejede na kole v jednom zátahu Orlické hory a Krkonoše a další třeba  přeplave Slapskou přehradu tam a zpátky. Pán Bůh možná o takovéhle naše rekordy až tolik nestojí. Možná má větší radost z toho, když se my, kteří jsme doma v chrudimském kostele, při putování v horách přiblížíme jeden k druhému více než o ten jeden milimetr, když jeden druhému nasloucháme, radujeme se s ním a že, když je potřeba, umíme mu pomoci.

                                                                                                                        Luboš Vlček