Prázdné ruce

V noci, kdy se Ježíš narodil, přinesli andělé radostnou zvěst o narození dlouho očekávaného Spasitele pastýřům. Všichni jej chtěli vidět, poklonit se mu a přinést nějaký dar. Mezi nimi byl ale jeden pastýř, který neměl vůbec nic, co by někomu tak vznešenému mohl nabídnout. Ostatní mu říkali: pojď s námi do Betléma, ale on se bránil a říkal: nemohu jít s vámi, protože se nesluší, abych se tam objevil s prázdnýma rukama. Nakonec se ostatním podařilo jej přesvědčit, a tak se s nimi vydal k jeskyni, kde Maria měla v náručí tak dlouho očekávané děťátko a usmívala se, když viděla víru a štědrost těch, kdo mu chtěli dát, co měli. V té chvíli si povšimla pastýře, který neměl nic a stál vzadu s holýma rukama. Pokynula mu, aby k ní přišel. On šel, ale cítil se velmi nesvůj. Maria mu ale položila do náruče malého Ježíška, protože potřebovala mít volné ruce, aby mohla přijímat dary ostatních.

A tak se prázdné ruce ukázaly být tou nejlepší dispozicí k přijetí největšího možného obdarování.

Dárky nemusí být finančně nákladné a nemusíte je kupovat každý týden. Někteří za nimi vůbec nehledají peníze, ale lásku.

(Gary Chapman)

Objevila jsem, že se mohu na dárky dívat ještě z dalšího úhlu pohledu. Jejich hodnota roste množstvím vložené lásky. Napadlo mne to o loňských Vánocích, kdy jsem v hromadě dalších dárků našla balíček od kamarádky. Ukrýval měkoučké bledě modré ručně pletené vlněné ponožky. Jak dobře mě zná, napadlo mne. Ví, že když jsem unavená nebo smutná, je mi zima. A sama je vyrobila... Nikdy jsem ponožky nepletla, ale moje babička kdysi ano. Pamatuju si, že uplést jeden pár jí trvalo asi tak tři dny. Představila jsem si, že moje kamarádka do dárku pro mne investovala tři dny času. To je hodně lásky – tři dny! A tak ty bledě modré ponožky patří k loňským nejcennějším vánočním dárkům. Vždycky mi při navlékání připomenou, že mě někdo měl tolik rád, že na mne myslel tři dny. Už jen ta vzpomínka mě zahřívá.

(Převzato z knihy O darech s Hanou Pinknerovou, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.)

Rut šla vybrat schránku a našla v ní jediný dopis. Podívala se na něj předtím, než ho otevřela a hned se musela podívat ještě jednou: žádné razítko, žádná známka, pouze její jméno s adresou.

Otevřela obálku a začala číst:

Milá Rut,

v sobotu odpoledne bych měl být někde poblíž místa, kde bydlíš, a rád bych se u tebe stavil na návštěvu.

S láskou, Ježíš

Ruce se jí třásly, když dopis pokládala na stůl. Proč Pán chce navštívit zrovna mě? Nejsem nikdo zvláštní. A ani mu nemám moc co nabídnout. Zatímco o tom přemýšlela, Rut si uvědomila, že její špajz je úplně vymetený.

Musím honem seběhnout do obchodu, abych mohla připravit pohoštění. Rychle si přepočítala hotovost: Hm, moc to není, no snad za to nakoupím aspoň veky a něco na chlebíčky…

Když se vracela s vekami, 20 dkg šunky, paprikou, pár rajčaty, znojemskými okurkami, pěti vajíčky a dvoulitrovkou Sprajtu, zbylo jí v peněžence necelých patnáct korun, se kterými bude muset vydržet do příštího pondělka. Ale co, přesto se cítila dobře, že bude moci Pána aspoň trochu uctít.

„Haló, paní, nepomohla byste nám, paní?“

Rut byla tak zabraná do plánování pohoštění, že si vůbec nevšimla dvou postaviček, které se k ní blížily. Muž a žena, jejich oblečení spíš připomínalo hadry.

„Podívejte, paní, nemůžu sehnat práci. Bydlíme tady o pár bloků dál a teď se ochladilo, jo a taky už jsme dost hladoví. Kdybyste nám teda pomohla, paní, to bysme vám byli hrozně vděčný.“

Rut si je prohlížela: oba špinaví, moc nevoněli, to ne. A upřímně řečeno, Rut si byla jistá, že by určitě nějakou práci sehnali, jen kdyby chtěli.

„Pane, pomohla bych vám ráda, ale sama jsem na tom dost špatně. Všechno, co momentálně mám, je pár vek a věci na chlebíčky, čekám totiž dnes večer velmi důležitou návštěvu.“

„To je dobrý, paní. Rozumím. A stejně, díky.“

Muž vzal svoji ženu kolem ramen a pomalu odcházeli.

Jak se tak na ně Rut dívala, cítila pojednou, jak ji píchlo u srdce. „Pane, počkejte!“

Pár se zastavil, zatímco k nim Rut běžela.

„Víte co, vemte si to jídlo. Já už něco vymyslím, co nabídnu té návštěvě.“ A vrazila mu obě igelitky s nákupem.

„Děkujeme, paní. Díky moc.“

„Ano, děkujeme!“ To byla mužova žena, která dosud nepromluvila, a Rut si všimla, jak se chvěje.

„A víte co, já mám doma ještě jeden kabát, vemte si tenhle.“ Rychle rozepla knoflíky a přehodila jí ho přes ramena. Ještě se na ně usmála a pak, bez kabátu a bez nákupu, šla ulicí k domovu.

„Děkujeme, paní. Díky moc.“

Než Rut došla ke dveřím svého bytu, byla už úplně prochladlá a pořádně nesvá. Pán k ní přijde na návštěvu a doma není vůbec nic, čím by ho mohla pohostit. Nervózně hledala klíčenku, aby odemkla dveře, když v tom si všimla, že ve schránce je další obálka.

‚To je zvláštní, pošta už tu přece byla,‘ říkala si, ‚pošťák přece většinou nechodí dvakrát za den.‘ Roztrhla obálku a četla:

Milá Rut,

bylo to velmi milé, znovu se s tebou setkat. Moc mě to potěšilo.

Děkuji za výborné pohoštění a taky děkuji za ten skvělý kabát.

S láskou, Ježíš

Vzduch byl pořád stejně mrazivý, ale i když bez kabátu, Rut to vůbec nevnímala.

Nevyhledávejte vzrušující akce. Jedině důležité je, abyste dávali sami sebe. To je míra lásky a tu musíte přiložit, máte-li měřit velikost svých činů.

(Duchovní texty Matky Terezy z Kalkaty)

Nade všemi dary je láska!!

(Yves Congar: Der Heilige Geist)

Dárce je mnohem cennější než udělovaný dar.