Zastav, pohleď, vrať se

Postní doba je příhodný čas k tomu, abychom doladili disonantní akordy svého křesťanského života a přijali vždy novou, radostnou a slibnou zprávu Pánovy Paschy. Církev nás svojí mateřskou moudrostí vybízí, abychom věnovali zvláštní pozornost všemu, čím by naše věřící srdce mohlo být ochlazeno či narušeno.

 

Četná jsou pokušení, kterým jsme vystaveni. Každému z nás jsou známy těžkosti, s nimiž se musí potýkat. A je smutné konstatovat, že tváří v tvář vezdejšímu dění se zvedají hlasy, které používají bolest a nejistotu k rozsévání nedůvěry. Plodem víry je láska, jak ráda opakovala Matka Tereza z Kalkaty, a plodem nedůvěry zase apatie a rezignace. Nedůvěra, apatie a rezignace jsou démoni, kteří rozleptávají a ochromují duši věřícího lidu.

 

Postní doba je příhodným časem k tomu, abychom tato i jiná pokušení demaskovali a umožnili svému srdci tepat v souladu s tím Ježíšovým. Celou dnešní liturgií prostupuje tento pocit, a mohli bychom říci, že se ozývá ve třech slovech, která nám jsou nabízena, aby pomohla věřícímu srdci se zahřát: zastav, pohlédni a vrať se.

 

Zastav se trochu, zanech toho spěchu a nesmyslného shonu, který naplňuje duši hořkostí pocitu, že se nikdy nikam nedojde. Zastav, zanech této povinnosti žít uspěchaným způsobem, který rozptyluje, rozděluje a ničí čas rodiny, čas přátelství, čas dětí, čas prarodičů, čas vděčnosti... čas Boží.

Zastav trochu tu nutnost ukazovat se a být všemi viděn, být neustále na odiv, který znemožňuje mít na paměti hodnotu niternosti a usebranosti.

Zastav trochu ten sebevědomý pohled, prchavé a přezíravé komentování, které se rodí ze zapomenutí na jemnost, laskavost a úctu při setkání s druhými, zejména slabými, raněnými a také těmi, kdo jsou ponořeni ve hříchu a pochybení.

Zastav trochu to nutkání chtít všechno kontrolovat, všechno vědět a všechno zničit, jež se rodí ze zapomnění na vděčnost za dar života a tolik obdrženého dobra.

Zastav trochu ten ohlušující lomoz, který působí zakrnění, otupuje náš sluch a znemožňuje pamatovat na tvořivou a úrodnou moc mlčení.

Zastav trochu to šíření sterilních a neužitečných emocí, které plynou z uzavřenosti a sebelítosti, znemožňují vycházet druhým v ústrety a vzájemně sdílet těžkosti a utrpení.

Zastav prázdnotu toho, co je přechodné, pomíjivé a prchavé a bere nám kořeny, vztahy, smysl putování i vědomí, že jsme stále na cestě.

Zastav, abys pohlédl a rozjímal!

 

Pohleď na znamení, jež zabraňují vyhasnout lásce, oživují plamen víry a naděje; na tváře, které žijí jemnocitem a dobrotou Boha, jenž působí mezi námi.

Pohleď na tváře našich rodin, které se den za dnem neustále nasazují, s obrovským úsilím putují životem a uprostřed spousty nedostatků a nesnází nevynechají jediný pokus, aby ze svého domova činily školu lásky.

Pohleď na tváře, jež nás interpelují: na naše děti, naše mladé, kteří jsou plni budoucnosti a naděje, plni zítřků a možností a potřebují oddanost a ochranu. Živé ratolesti lásky a života, které si nepřetržitě hledají cestu mezi našimi přízemními a sobeckými kalkuly.

Pohleď na tváře našich starých, zbrázděné časem a uchovávající živou paměť našeho lidu. Tváře činorodé Boží moudrosti.

Pohleď na tváře našich nemocných a množství těch, kteří se o ně starají; tváře, které nám ve své křehkosti a služebnosti připomínají, že hodnota žádného člověka nemůže být nikdy redukována na otázku kalkulu či užitku.

Pohleď na litující tváře těch, kdo se snaží odčinit svá pochybení a přečiny, proměnit situaci svojí ubohosti i bolesti a jít dál.

Pohleď a rozjímej o tváři Ukřižované Lásky, která nepřestává z kříže rozdávat naději, podávat ruku těm, kdo se cítí křižováni a ve svém životě zakoušejí tíži selhání, rozčarování a zklamání.

Pohleď a rozjímej o konkrétní tváři Krista ukřižovaného z lásky ke všem bez výjimky. Ke všem? Ano, ke všem. Pohled na Jeho tvář je nadějným pozváním této postní doby k přemožení démonů nedůvěry, apatie a rezignace. Tato tvář nás nabádá volat: Boží království je možné!

 

Zastav, pohleď a vrať se. Vrať se do domu svého Otce. Vrať se beze strachu do toužebné a otevřené náruče svého Otce, který překypuje milosrdenstvím a očekává tě (srov. Ef 2,4)!

Vrať se! Beze strachu: tato doba je příhodná pro návrat domů, do domu „Otce mého i vašeho“ (srov. Jan 20,17). Je to doba určená našemu srdci, aby se nechalo pohnout. Setrvat na cestě špatnosti je pouze pramen zklamání a smutku. Pravý život je zcela jiný a naše srdce to dobře ví. Bůh neochabuje, ani neochabne v podávání ruky (srov. Misericordiae Vultus, 19).

Vrať se a beze strachu zakoušej hojivou a smírnou Boží něhu! Nech Pána, aby uzdravil rány hříchu a uskutečnil proroctví adresované našim otcům: „Dám vám nové srdce, vložím do vás nového ducha, odejmu z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa“ (Ez 36,26).

Zastav, pohleď a vrať se.

 

(Homilie papeže Františka na Popeleční středu 14. 2. 2018)