P. Jaroslav Axler: »Evangelium, které jsme vybrali, platí úplně na Pannu Marii. A hned si vysvětlíme proč.« (Odchází pro monstranci.) »Víte, co je tohle? Jak se tomu říká? Kdo to ví?«

Někdo z přítomných: »Monstrance.«

P. Jaroslav Axler: »Dobře! Je to monstrance. Nevím, jak bychom to řekli česky... Možná by se dala přeložit jako „ukazovačka“, protože nám ukazuje. K čemu slouží monstrance? Koho aby nám ukazovala?«

Děvčata: »Pána Ježíše.«

P. Jaroslav Axler: »Této monstranci něco chybí. Co?«

Děvčata: »Hostie.«

P. Jaroslav Axler: »To znamená...«

Děvčata: »Pán Ježíš.«

P. Jaroslav Axler: »Ta monstrance je prázdná, a tedy nám neslouží. Jak to souvisí s Pannou Marií?... Její srdce bylo plné Boha, tak Ho celým svým životem právě ukazovala. Byla pokorná, naslouchala Božímu hlasu. Dneska jste si probíraly příběhy, které nám večer ukážete, že Panna Maria udělala vždycky něco pěkného. Něco pro Boha... Každý z nás může být právě takováhle monstrance podobně jako Panna Maria. Ale má to jednu podmínku, musí tam být Pán Ježíš. Pán Ježíš musí být i v našem srdci. Co tomu někdy brání? Co může bránit Pánu Ježíši, aby přišel do našeho srdce?«

Někdo z přítomných: »Musíme být čistí.«

P. Jaroslav Axler: »Malá nápověda zezadu. Slyšeli jste?«

Děvčata: »Ne.«

P. Jaroslav Axler: »Kdo to slyšel? Anežko, musíme mít... čisté srdce. A co tedy brání, aby přišel Pán Ježíš do našeho srdce?«

Děvčata: »Hříchy.«

P. Jaroslav Axler: »Přesně! Brání tomu hříchy. Protože hřích je takový mrak. Představte si, že se díváte na oblohu, svítí sluníčko – dneska moc nesvítilo – a je příjemně. To je jako když jdeme za Bohem a Pána Ježíše následujeme. Je moc pěkně. A najednou třeba uděláme něco, co není hezké. Jako když před sluníčko po obloze putuje mrak. Najednou nám ho zastíní a my se z něho už tak radovat nemůžeme. Z mnohých věcí se v životě třeba moc neveselíme. Panna Maria tohle nikdy nezažila. Ta byla bez hříchu a vždycky s Pánem Ježíšem žila. Proto žila život, který byl moc, moc pěkný, krásný, naplněný. Také my, kteří se jí dneska chceme podobat, chceme ze svého srdce odstranit všechno, co nám brání, abychom Pána Ježíše viděli. Abychom viděli Sluníčko, kterým Pán Ježíš je... Vy jste přinesly úmysly.« (Před bohoslužbou položila děvčata své prosby napsané na papírových květinách před oltář k sošce Panny Marie.) »I toto všechno Panně Marii předneseme. Jako když má vaše maminka narozeniny, tak jí třeba přinesete květinku. Panna Maria je naše maminka, takže jí i my naše kytičky přineseme. Ona je od nás přijme právě tehdy, když budeme mít čisté srdce. Když budeme plní Boha a budeme Pána Ježíše svým jednáním ukazovat...«



(kázání P. Jaroslava Axlera, dívčí setkání, Slatiňany, sobota 5. května 2007)