P. Jaroslav Axler: »Jestli jste dobře poslouchali evangelium, tak nám tam Pán Ježíš říká jednu moc, moc důležitou věc. Víte, jak se pozná jeho učedník nebo učednice? Jak lidi poznají, že jsme křesťané?«
Děvčata: »Že chodíme do kostela. Nemluvíme sprostě. Že se modlíme.«
P. Jaroslav Axler: »Podle toho všeho poznají, že jsme křesťani. Že žijeme jinak, když se nám to daří.«
Děvčata: »Máme se navzájem rádi. Žijeme podle Božích přikázání.«
P. Jaroslav Axler: »Ano. To je těžké, ale je to tak. Podle toho můžou lidi poznat, že jsme křesťani. Ještě vás někoho něco napadá?«
Děvčata: »Pomáháme lidem.«
P. Jaroslav Axler: »A takhle bychom mohli vyjmenovat spoustu věcí. Snažíme se třeba chovat jinak, než naši kamarádi. Jestli jste slyšeli v závěru, tak Pán Ježíš říká: „Podle toho poznají, že jste Mí učedníci...“ – to znamená: „Podle toho poznají, že jste křesťané...“ Slyšeli jste, co se tam říká?... „Že budete mít lásku...“«
Děvčata: »„... k sobě navzájem.“«
P. Jaroslav Axler: »Podle toho, že máme rádi druhé, mají poznat, že jsme křesťané. Že máme srdce podobné, jako měl Pán Ježíš. A když budeme mít rádi jednak sebe navzájem a i všechny lidi, tak to bude podobné jako na sluníčku, které tady máme.« (Před oltářem je pověšené namalované srdce, ke kterému směřují vystřižené ruce s díky děvčat.) »Totiž sílu, abychom měli rádi ostatní, nám může dát jenom Bůh. Proto o ni musíme prosit. Čím víc budeme mít rádi Boha, který je Sluníčko, čím víc budeme my – paprsky, které jsme si udělali – blíž Bohu... Tak co se stane? Představte si, že každý z nás jsme ten paprsek. Na začátku jsme tady...« (Ukazuje na kraj obrázku.) »...protože jsme od Boha daleko. A jak Ho postupně budeme mít víc a víc rádi, budeme k Němu blíž. Ale najednou zjistíme, že jsi jsme blíž i s ostatními k sobě navzájem.« (Ukazuje na sbíhající se paprsky.) »Najednou zjistíme, že když máme rádi, jsme blízko k Bohu i druhým. To je úkol pro nás křesťany... Abychom nezapomněli na tu, která to ve svém životě dokázala. Naše milá matka, Panna Maria, není Sluníčkem. Tím je Pán Ježíš. Ale ona je hvězdou, která odráží Boží krásu. Já bych vám chtěl vyprávět jeden příběh, který možná někteří znáte. Je to příběh z devatenáctého století o jedné mladé novicce. Víte, kdo to je novicka? Může nám to říct sestra, která je taková „novicmistrová“. Co dělá novicmistrová, sestři, a kdo je to novicka?«
Sestra: »Novicka je mladá sestřička, která přijde k nám a chce být sestřičkou. Chce se Pánu zasvětit. A tak si zkouší, jestli vůbec má povolání od Boha a jestli potom může říct „Ano“ při slibech Pánu Ježíši. Takže novicka – to je mladá sestřička.«
P. Jaroslav Axler: »Děkuji. Takže takováhle mladá sestřička, která se jmenovala Kateřina, byla u jedněch sestřiček v Paříži. Měla moc pěkný vztah k Panně Marii. Jak jsme si říkali včera, za mnoho věcí prosila, za mnoho věcí děkovala. Svěřovala se jí sama a svěřovala jí i ostatní lidi. A tato Kateřina – stejně jako i my – šla večer spát. A o půlnoci ji vzbudil hlas. Probudila se a viděla vedle postele malé dítě. Byl to anděl. A ten jí říká: „Svatá Panna Tě očekává.“ Kdo je Svatá Panna, víte. Kateřina vstala a šla do kaple, kde na židličce právě Panna Maria seděla. A Panna Maria jí začala vyprávět mnoho věcí. Především o tom, jak Bůh má lidi rád a že mnoho lidí je strašně nešťastných proto, že Boha neznají. Někdy jsou také nešťastní, protože Bůh pro ně mnoho dobrého, ale lidi o to nestojí a neprosí o to. A tak vyzvala Kateřinu, aby toto změnila. A ukázala se ji trošku podobně, jako máme tady...« (Hledí na sochu Panny Marie vlevo od oltáře ve slatiňanském klášteře.) »Víte, co je tohle?«
Děvčata: »Had.«
P. Jaroslav Axler: »No tak had je až nahoře...«
Děvčata: »Zeměkoule.«
P. Jaroslav Axler: »Ano. Zeměkoule nám představuje celý svět. Panna Maria říkala Kateřině: „Nejen celý svět, ale i duši každého člověka.“ Pak tady máme, jak jste říkaly, hada. Koho nám představuje had?«
Děvčata: »Satana, ďábla.«
P. Jaroslav Axler: »Toho, který nám nic nepřeje. A Panna Maria mu šlape po hlavě. Víte proč?«
Děvčata: »Protože je mocnější, je neposkvrněná.«
P. Jaroslav Axler: »Protože se nedopustila hříchu... A najednou té Kateřině – to už tady nemáme – se na rukou objevily drahokamy. A z těch kamenů šly paprsky. Ona se ptala: „Co to je?“ Panna Maria říkala: „To jsou ty milosti, které skrze mě Bůh dává.“ Najednou si Kateřina všimla, že některé kameny nezáří, nejsou pěkné. Ptala se, proč má na rukou tyto, když tak pěkné nejsou. Panna Maria jí řekla, že jsou to ty milosti, které Bůh lidem dát chce, ale oni o ně nestojí a neprosí. Aby se tohle změnilo, vyzvala Kateřinu a ty, kteří jí pomohou, k modlitbě, a nechala vyrazit medailku, která má toto připomínat. Která nám má připomínat, že nás má Bůh rád a chce nás zahrnout mnoha milostmi a že to dělá skrze Pannu Marii. A jelikož skrze tu medailku se lidi hodně modlili a poznali, že s nimi Panna Marie je, začalo se jí říkat „zázračná“... Víte, jak vypadá zázračná medailka? Viděli jste ji někdy? Nosí se na krku a je na ní právě Panna Maria. Na závěr mše svaté tyto zázračné medailky požehnáme. Bude to památka pro vás všechny na toto setkání. Abyste nikdy nezapomněly, že Panna Maria vás provází. A Bůh má pro každou z vás tam, kde jste, připraveno hodně milostí. Budeme se snažit ve spojení s Pannou Marií podle její příkladu následovat Pána Ježíše. Aby vám to medailka vždycky připomínala a abyste věděly, co znamená...«
(kázání P. Jaroslava Axlera, dívčí setkání, Slatiňany, neděle 6. května 2007)