Dvacátá první hodina – 20. června 2008 – P. Josef Smola
Mana, chléb z nebe, který Izraelité dostávali na poušti, nedával nesmrtelnost. Eucharistie, Chléb života, je Chlebem k nesmrtelnosti. Pán Ježíš se nám nejprve obětoval neviditelně (poslední večeře) a další den viditelně (na kříži). Apoštoly vyzývá, aby proměňování „činili na Jeho památku“. Ovšem až poté, kdy porozumí při seslání Ducha Svatého.

Židé se modlí a naslouchají Písmu Starého zákona v synagogách. V jeruzalémském chrámě (a jen zde) konal každý třikrát do roka oběť. S příchodem Nového zákova křesťané „lámali Chléb po domech“ (ne v jeruzalémském chrámě) a modlili se v synagogách. Postupně se ale museli „oddělit“. S dobytím Jeruzaléma a zničením chrámu Římany roku 70 po Kristu nemohou židé konat oběti, nadále se modlí v synagogách. U křesťanů se postupně spojují modlitby, čtení a Eucharistie a formuje se mše svatá.

Proč věříš? Očekávám dar nesmrtelného života.



Dvacátá hodina – 13. června 2008 – P. Josef Smola
Ve východním pravoslavném vyznání víry není, že Duch Svatý vychází z Otce a Syna (filioque – „a Syna“). Přesto pravoslavní i katolíci (římští, řečtí,...) pronášejí nad proměňovaným chlebem a vínem Slova Pána Ježíše, odpovídají na poselství „To čiňte na Mou památku.“ Jen obřad liturgie (to, co je „předtím“ a „potom“) se liší. Bůh „ponechal na církvi“ způsob modliteb a čtení Písma. Právě pro jednotu v podstatných bodech víry (víra v Nejsvětější Trojici, sedm svátostí...) smíme navzájem přijímat svátosti jedni od druhých. Naopak evangelíci odmítají proměnění Pána Ježíše v Ecuharistii. Věří, že Kristus je uprostřed nich díky společenství, ale ne v Těle a Krvi. Proto nemůžeme navzájem přijímat. Ježíš jako nová Oběť ruší Starozákonní oběti (přesné dodržování dřívějších pravidel...).



Devatenáctá hodina – 6. června 2008 – P. Josef Smola
Vyznání víry podává odpovídá na podstatu, čemu věříme. Roku 313 díky Ediktu milánskému přestalo pronásledování křesťanů. Lidé si začali klást otázky, snažili se uchopit i nepostižitelné (transendentní) otázky. Postupně se formulovalo apoštolské a cařihradsko–nicejské vyznání víry. Není v nich ovšem obsaženo veškeré učení katolické církve (třeba o Eucharistii...).

Láska není uzavřená do sebe. Proto nás Bůh stvořil, aby se vylila Jeho láska. Ačkoliv se rozdává, neochuzuje se.



Osmnáctá hodina – 30. května 2008 – P. Josef Smola
V biblických rodových liniích nejsou uváděni všichni, ale jen „ti významní“. Nejde o přesné vyjádření, ale obraz. Připomněli jsme si příběh o Sodomě a Gomoře, Boží slitovnosti („Neudělám kvůli padesáti, ..., deseti spravedlivým.“) a otci Abrahamovi.

Pán Ježíš povolal rybáře za apoštoly slovy: „Hoďte síť na pravou stranu.“ Po vzkříšení se jim stejným činem dává poznat. – To, co platilo před třemi roky, je trvalé.



Sedmnáctá hodina – 23. května 2008 – P. Josef Smola
Člověk je tvořen duší a tělem. Ne všechno se dá poznat smysly, něco (kupříkladu gravitace) potřebuje i mysl. Myšlenka příchází hned, nezávisle na hmotném. Ježíš ubezpečuje: „Duch Svatý vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem učil.“



Šestnáctá hodina – 16. května 2008 – P. Josef Smola
Žádostivost je pozůstatkem prvotní viny. Panna Maria jí byla uchráněna (ne zbavena) a nedopustila se hříchu. První vatikánský koncil v roce 1869 vyhlásil, že papež je ve věcech víry a mravů neomylný (když výslovně napíše, že této „výsady“ používá). Stejně tak, když někoho svatořečí. Boží zjevení končí smrtí posledního apoštola, takže se nemůže do nauky církve přidat nic, co by bylo „úplně nového“. Spíše je snaha postihnout, co je v Písmu naznačeno.



Patnáctá hodina – 18. dubna 2008 – P. Josef Smola
Židovský národ (Judovi potomci) získal od Boha zaslíbení. Přesto nepřijal Krista a představitelé Vyvoleného národa Ho odsoudili na smrt. Stejně tak, jako synoptičtí evangelisté Matouš, Marek a Lukáš uvádějí „Syn člověka sice odchází, jak je o Něm psáno; ale běda tomu, který Syna člověka zrazuje,“ ponese izraelský národ důsledky svého činu, ale běda těm, skrze něž se tak děje. V Žalmu 89 Bůh přislibuje: „Ztrestám jejich nevěrnosti metlou a ranami jejich nepravosti, ale Svoje milosrdenství mu neodejmu.“

Svatý Jan doplňuje předchozí tři evangelisty. Třináctá kapitola začíná pozvánkou Pána Ježíše na Poslední večeři – umýváním nohou. Přátelským znamením podává Jidášovi skývu chleba s přáním, aby si rozmyslel svůj zlý čin. Avšak Satan vstupuje do Jidáše a ten utíká. S jedenácti pokračuje Ježíš ve dlouhém rozhovoru a poučování a nakonec v modlitbě. Až v 18. kapitole odcházejí do Getsemanské zahrady...



Čtrnáctá hodina – 11. dubna 2008 – P. Josef Smola
Jako oběť se ve Starém zákoně přinášela část lidské obživy (beránek, obilí, víno...). Představují, že se sám život daruje do Božích rukou. Proroci ukazovali na Beránka, který se obětuje. Pán Ježíš je zároveň obětí i tím, který obětuje. Je jediným knězem Nového zákona, ostatní mají účast na Jeho kněžství. Každá mše zpřítomňuje jedinou oběť, kterou Kristus nachystal při Poslední večeři.

„Možná všemu nerozumíme, ale věříme Ti.“



Třináctá hodina – 4. dubna 2008 – P. Josef Smola
Ve velikonočním chvalozpěvu Exsultetu se zpívá: „Vpravdě nezbytný byl hřích Adamův, který Kristus zahladil Svou smrtí. Ó, šťastná vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký.“ Tyto věty je třeba brát metaforicky, v uvozovkách. Neopěvuje se hřích, ale „všechno zlé je pro něco dobré.“ I když se stalo něco tak zlého, Bůh nás má nesmírně rád, že nám na uzdravení z lidké bezmoci ve smrti poslal Svého Syna, který nám přináší naději a život.



Dvanáctá hodina – 14. března 2008 – P. Josef Smola
Ježíšovo zvolání na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi Mne opustil?“ je zároveň začátek Žalmu 22, ve kterém se dopředu popisují podrobnosti ukřižování („losují o můj oděv...“). Ježíš chce naznačit, že předpověď proroků se na Něm naplňuje.

Aby se oběť nedala vzít zpět, pálila se. Společné jídlo vyjadřuje jednotu shromážděných. Proto jsme při obětní hostině spojeni Eucharistií s Bohem.



Jedenáctá hodina – 7. března 2008 – P. Josef Smola
Požehnání se přenášelo od Abraháma k Izákovi, Jákobovi, Judovi... Potomci Jákoba jsou nazýváni Izraelité a Judy Judovci (Židé). Modlitbou a nasloucháním lze Boha uctívat kdekoliv, ne jen v jednom státě, jak tomu bylo u ostatních náboženství. Proto je Bůh Izraele pravý. Podobně, jako se v ráji Adam a Eva zřekli Boha, tak Ho lidé odmítli zvoláním před Pilátem: „Nemáme krále, ale císaře.“ Tím se vyslovili proti slibovanému Mesiáši.



Desátá hodina – 22. února 2008 – P. Josef Smola
Andělé měli možnost bezprostředně poznávat Boha, přesto od něj někteří odpadli. Proto je jejich provinění větší než lidské. Jako se každé zranění zahojí, ale zůstane po něm jizva, jsme uzdraveni od dědičného hříchu křtem svatým, ale i nadále jsme pokoušeni. Bůh přemohl Ďáblovu pýchu Svou pokorou. Ten, který dává život, se stal smrtelným a zemřel potupnou smrtí. „Sestoupil do pekel,“ ponížil se do prožití smrti. Přirozeným plozením se předává dědičný hřích, při panenském početí Pána Ježíše se nepřenesl.

Pýcha předchází pád (smrt), Boží pokora vrací život.



Devátá hodina – 8. února 2008 – P. Josef Smola
Tvůrce vždy stojí nad svým dílem. Zbožštění, chamtivost peněz, považování Země za živý organismus jsou příklady modlářství (klaníme se dílu svých rukou, neživým předmětům,...). V prvotní vině jsme se Boha zřekli, On nás ale ne. Dříve se za „oficiálně“ zemřelého považoval tři dny mrtvý člověk. Aby nebylo pochyb o jisté smrti Ježíše či Lazara, byli vzkříšeni až po tomto období.



Osmá hodina – 1. února 2008 – P. Josef Smola
První kapitola Bible je děkovnou modlitbou. Podobně jako v žalmech je založena na opakování: „Viděl Bůh, že je to dobré.“ „Byl večer a bylo jitro, den první, druhý...“ »Synagoga« v překladu znamená shromáždění Kristovo, podobně jako »církev« společenství věřících.

Je třeba se zapojovat do společné modlitby.



Sedmá hodina – 25. ledna 2008 – P. Josef Smola
V další lekci jsme si na začátku vyprávěli příběh o Samuelovi, Saulovi a Davidovi. V Desateru lze pozorovat vývoj: zatímco dříve se křivda tvrdě platila mnohonásobným trestem, Starý zákon učí „oko za oko“ a v Novém již čteme „Nemstěte se vůbec!“ Zdánlivá nesourodost je vysvětlena postupným proměňováním zažitých zvyků a přibližováním Boží lásce. Jako Ježíš, pravý Bůh a pravý člověk, byl od počátku stvořen jako dokonalý Boží obraz, máme se i my vydat cestou Nového Adama a plně se oddat Bohu.



Šestá hodina – 18. ledna 2008 – P. Pavel Hájek
(Zápis není k dispozici.)



Pátá hodina – 11. ledna 2008 – P. Josef Smola
Boží pomoc převyšuje lidské poznání. Pokud člověk definitivně Boha neodmítne, Bůh ho nepřestane milovat. »Ježíš« znamená v překladu Spasitel. »Kristus« (neboli »mesiáš«) je ten, kdo byl pomazaný olejem (králové, kněží, proroci). Ježíš byl na kněze, proroka a krále pomazán Duchem Svatým při svém křtu.



Čtvrtá hodina – 14. prosince 2007 – P. Josef Smola
Bůh je jako Světlo, Ďábel jako tma. Oba jsou rozdílné podstaty, zatímco Světlo je zdrojem, tma je „jen“ nedostatkem Světla. Lidé i andělé dostali od Boha, Světla, svobodu. Mohli se rozhodnout, zda setrvají v záři Boží milosti, nebo se jí zřeknou a ponoří se do tmy. Padlí andělé se rozhodli pro tmu, tím „vzniklo zlo“, které později svedlo první lidi v ráji.

Jako dostáváme svůj život od rodičů, tak je celé stvoření Božím dílem. V kapitolách o vzniku světa se vyskytuje plno podobenství a symbolů: „Nejsi absolutní Pán, nejez ze stromu poznání.“ „Nesnaž se sám bez Boha rozhodovat, co je dobré a co není.“ Stromem života je pro nás Eucharistie. V Bibli jsou užity i jazykové „hříčky“ na základě podobných pojmenování. Satan říká Adamovi a Evě: „Jezte, budete »arom« (latinsky moudří).“ Avšak oni pak byli pouze »arum« (latinsky nazí). První hřích se ve výtvarném umění často zobrazuje pod košatou jabloní: vyjádření vychází z podobnosti slov »málum« (latinsky jablko) a »malum« (latinsky zlo).

Písmo je „učebnicí vztahů“.



Třetí hodina – 7. prosince 2007 – P. Josef Smola
Panna Maria byla jako jediný člověk (kromě Bohočlověka Ježíše) uchráněna už při početí dědičné viny. My se dědičného hříchu „zbavíme“ při křtu svatém skrze vykonanou oběť Pána Ježíše na kříži. I Panna Maria byla usmířena Božím Synem díky tomuto vykoupení, ale protože je Bůh Vševědoucí, uzdravil ji už při početí. Tajemství vyhlásil papež Pius IX. v roce 1854, o čtyři roky později bylo potvrzeno při zjevení Panny Marie v Lurdech.

Data některých svátků (narození Páně 25. prosince, narození Panny Marie 8. září...) jsou třeba brát jako symboly. Pán Ježíš o Sobě říká, že je Světlo světa. Na znamení se Jeho narození slaví krátce po zimním slunovratu, kdy se začíná prodlužovat den.

Při pádu člověka po stvoření jednal Ďábel s úskokem. Zatímco Bůh říká: „Jezte ze všech stromů kromě jednoho,“ had se ptá: „Cože? Bůh vám zákazal jíst ze všech stromů?“ Bůh dodává: „... jinak propadnete smrti.“ Ďábel oponuje: „Nepropadnete smrti.“ Lidé dali za pravdu Satanovi, chtěli se vyrovnat Bohu.

Naproti prvním lidem se Ježíš vždycky hlásí k Otci – i jako člověk, i při pokušeních na poušti, v Getsemanech, na kříži... Nikdy nedělá, co jen on sám chce. Protože i jako člověk zůstává při Bohu, nazývá se Nový Adam.



Druhá hodina – 23. listopadu 2007 – P. Pavel Hájek
Člověk jako obraz Boží dostal od Boha velké milosti. Jenže se postavil proti Pánu, že Mu nebude sloužit. Tím o některé dary přišel, stal se smrtelným. Člověka tvoří tělo, duše a duch. Duch (např. kulturní cítění) umírá s tělem, duchová duše se spojuje s tělem po Posledním soudu.

Svátost smíření není čistírnou, kam jednou za čas přinesu vysypat své hříchy, ale pravé setkáním s Pánem Ježíšem. Hříchy jsou jako plevel, když jich litujeme, vytrhneme je. Ale zůstávají v nás jejich kořeny, různá zranění. Prosme za jejich uzdravení.

Svatost neznamená, že nemám hříchy, ale že si uvědomuji, že jsem hříšný.



První hodina – 9. listopadu 2007 – P. Josef Smola
V každém člověku je vepsána stopa Boha. Svědomí nám poroučí dodržovat některá přikázání z Desatera. Nadpřirozeným zákonem se stává vztah k Bohu. Víra je dar, kdy nás Bůh pozvedá na Svoji úroveň. Jako zasazení semínka milostí Ducha Svatého působí křest. Semínko, aby dobře rosto, se musí posílit biřmováním a obdržet živiny v Eucharistii. K ošetření zranění slouží svátost smíření.

Bůh je se mnou a já s Ním.