P. Josef Smola: (Promluvě pana vikáře předcházelo evangelium o dvanáctiletém Ježíši v chrámě.) „Milí věřící, zvláště vy, mladí, kteří jste se dnes shromáždili k této bohoslužbě! Toto evangelium, které slýcháváte zvláště o Vánocích, jsem zvolil právě proto, abychom si uvědomili dvě věci. Jednak, že víra je skutečně pro všechny lidi, pro dospělé, pro děti, pro mládež i pro staré. Příkladem této spojenosti je Ježíšova rodina. Vy, milí mladí přátelé, kteří se shromažďujete čas od času k samostatnému setkání a jako se scházíte především v neděli při mši svaté a po různu třeba i ve všední den nebo o svátku, si máte uvědomit, že víra není jenom věcí některé vyhraněné skupiny. Buď jenom starých, kteří bývají vidět nejčastěji, nebo jen samostatné skupiny mladých. Společenství v jednotlivých farnostech začíná především ve vědomí, že jako dospívající nebo dospělí mladí lidé přece zůstáváte dětmi svých rodičů. A právě rodiče a děti mají vytvářet jedno společenství s církví.

A tady bych právě rád připomněl, že svatá královna Markéta je příkladem tohoto prožívání.“ (Tento den byla památka svaté Markéty.) „Příkladem jednoty spolu s rodiči, prarodiči nebo lidmi, kteří se věkem neodlišují, ale třeba nejsou příbuzní a podobně. Svatá Markéta žila v dávné době. My, Chrudimáci, si to můžeme přiblížit tím, že se narodila přibližně devět roků před tím, než se vůbec o Chrudimi začalo psát. Před dvěma lety jsme slavili 950 let od první písemné zmínky o městě a svatá Markéta se narodila asi o devět let dříve. Žila v jiném prostředí a jiných životních podmínkách, rozhodně ne ve stejné technické vyspělosti. Byla matkou osmi dětí a dvě z nich se stali svatými stejně jako ona. Zítřejšího dne si připomeneme jinou matku, svatou Alžbětu. Ta také byla manželkou knížete, ale po jeho smrti byla vyhnána z hradu a se svými dětmi se uchýlila k čistému životu.

Chci říci, že »svatost« není věc jenom těch, kteří trpí. Svatost není výstřednost života. To je běžné prožívání láskyplných vztahů nejen mezi námi lidmi, ale i k našemu Tvůrci, jak jsme slyšeli v prvním čtení. Je nám dána schopnost, abychom podle toho, co pro nás Bůh stvořil, podle krásy světa, který milujeme, usoudili: jestliže žijeme v tak přitažlivém prostředí, že se nám svět líbí a způsobuje nám radost, jak přitažlivý musí být sám Stvořitel? Krásu cosi poškodilo. Dnes se o tom nebudeme tolik rozšiřovat, ale dokonalý svět, který vzešel z rukou Božích, byl zatížen špatným rozhodnutím prvního člověka a jeho ženy. Jak čteme ve druhé kapitole První knihy Mojžíšovy, Bůh postavil člověka do zahrady, symbola dokonalosti, aby ji spravoval, střežil a užíval v soudržnosti s Bohem. Ale lidé se obrátili proti Stvořiteli. Svatopisec v Knize moudrosti píše o lidech pošetilých. Ale nám se dostalo poznání a ujištění, že to, co je dnes potemnělé, jakoby poškrábané, poškozené, v nás Bůh sejme a obnoví v dokonalosti. Aby nám bylo dobře právě s Tvůrcem.

Co k tomu vede? Právě postoj Božího Syna, který přijal naše člověčenství. V události, o které jsme před chvílí slyšeli, bylo Ježíšovi dvanáct let. Domníval se, že se může osamostatnit: »Nevěděli jste, že musím být v tom, co je mého Otce?« Jakoby se už chtěl odloučit od své rodiny a řekl svůj názor na věc. A oni to v tu chvíli nepochopili, neporozuměli. Ježíš se rozhodl nelpět na svém, ale podřídit se rozhodnutí svých rodičů. Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu do Nazareta a poslouchal. A to ne jenom v té chvíli, ve dvanácti letech, ale i když mu bylo třináct, čtrnáct, sedmnáct, dvacet, i když se už jako dospělý učil řemeslu od Josefa, svého pozemského otce.

Vidíme, co znamená moudrá podřízenost rodičovské autoritě. Snášet se znamená nelpět na svém individuálním postoji, ale spojit se se samotným Bohem i lidmi při společenství. Pán Ježíš se potřeboval vyjádřit: »Musím být v tom, co je mého Otce.« Nemohl na Něj zapomenout. Ale právě kvůli svému Otci zůstává poslušným synem těch, které Otec určil jako pozemské rodiče svého Božského Syna. Ať už jsme dospělí, nebo děti, zároveň jsme všichni dětmi jednoho nebeského Otce. A když Bůh určité věci dopouští, je dobře, abychom ne se zatrpklostí, ale s vnitřní ochotou Boha poslouchali.

Dnes ráno jsem mimochodem zaslechl větu, která se několik let opakuje. A týká se tak citlivé otázky, jako je ochrana lidského života. Především mateřství a nakonec celého rodinného života, neboť ochranu nemá poskytovat jenom matka, ale oba dva rodiče. Ta věta zní: »Žena má právo rozhodovat o tom, zda se její děťátko narodí, nebo ne.« Ve chvíli, kdy pocítila, že se stane matkou, nemá toto právo! To právo určil Bůh jinak! Žena nerozhoduje sama, jako kdyby Boha nebylo. Dávám to jako příklad i všech ostatních věci z přikázání. »Já bych se možná rozhodl takto, ale tady končí moje pravomoc – ne svoboda – a nastupuje právo samotného Boha.« Tyto záležistosti zdaleka nesouvisí jen se vztahem rodiče – děti.

V dokumentu Druhého vatikánského koncilu Gaudium et spes, Radost a Naděje, čteme několik vět právě o tomto vzájemném vztahu. »Muž a žena dík manželskému svazku nejsou už dva, ale jeden: důvěrným osobním spojením a společnou činností si vzájemně pomáhají a prokazují službu, zakoušejí smysl své jednoty a den ze dne jí plněji dosahují.« Dokument dále pokračuje o tom, jak spojenost napomáhá, ale zároveň roste z víry. Jsme si vědomi, že tento životní stav pro nás Bůh ustanovil jako svátost. »Když rodiče dávají dobrý příklad a společně se modlí, také děti a všichni, kdo žijí v rodinném kruhu, snáze naleznou cestu k pravému lidství, spáse a svatosti. A protože jsou manželé povoláni k důstojnosti otcovství a mateřství, mají svědomitě plnit povinnosti výchovy, zvláště náboženské, neboť ta je především úkolem rodičů.« Ale hned další věta: „Děti mají jako členové rodiny svůj podíl na posvěcení rodičů. Měly by jejich dobrodiní splácet opravdovou vděčností, úctou a důvěrou a v neštěstí i ve stáří při nich stát, jak se na děti sluší.« Tedy nejenom rodiče vůči dětem, ale už od počátku děti vůči svým rodičům přiměřeně věku. Ve věku nedospělosti, nesvéprávnosti poslušností. Ve věku, v jakém jste už vy, mladí lidé, nabírá poslušnost úplně jiné podoby. Partnerského vztahu a vzájemného respektování autority. Pohleďme, Pán Ježíš se nebál ve svých dvanácti letech zeptat: »Proč jste Mě hledali?« Také doma někdy řeknete svým rodičům svůj vlastní pohled. Ale to neznamená, že byste se s nimi měli rozcházet kvůli tomu, že vidí tu věc jinak. To je právě partnerský vztah rodičů a dětí při dorůstání a dosahování dospělosti.

Měl jsem před několika dny radost, když jedna mladá dívka si uvědomila, jak by bylo správné, aby své mamince poděkovala za dar života. Měl jsem opravdu velikou radost! Kéž nám pomáhá poznání, že nemáme žít ne jenom sami pro sebe nebo vyhraněně ve společenství třeba vás, mladých, ale že máme skrze toto splečenství tvořit společenství s celou církví. Kéž nám Bůh k tomu žehná!

Amen.“



(kázání P. Josefa Smoly, mše svatá při Večeru mladých, Chrudim, pátek 16. listopadu 2007)