P. Josef Smola: „Shromáždění bratři a sestry! Vždy znovu se tuto noc scházíme, abychom se zastavili nad skutečností, že se na svět narodilo Dítě. Před několika lety se kdosi ohradil: »Vždyť každý den se rodí tolik dětí a kvůli žádnému se nedějí takové starosti, přípravy a oslavy.« Dítě, které se narodilo, je tedy opravdu velmi důležité, když se kolem Jeho příchodu točí pozornost nejenom nás věřících, ale zasahuje chod společnosti dnes už na celé zeměkouli. Přestože někteří lidé vidí ve vánoční slavnosti pouze příležitost k rodinnému posezení a opatření věcí, které považují za nezbytné nebo kterými si chtějí jeden druhému udělat radost, přece – byť nepřímo – má i pro ně význam příchod a narození tohoto Dítěte. Před několika dny jsem četl poznámku – nevím, bylo-li to úplně přesně zachyceno – že i v Japonsku, které je známé úplně jinou kulturou, slaví Vánoce. A že se tam kdosi podivil, že Vánoce slaví i křesťané. Už se zapomnělo na původ slavení. Slaví se třeba jenom pro slavení, ale přece se slaví.

Před několika týdny nebo měsíci u nás proběhla konference o etice, mravním chování člověka. Přednášel především jeden profesor o tom, jak je třeba, aby lidé byli vůči sobě vstřícní, ochotní pomáhat jeden druhému, být jeden druhému oporou. Na kurzu se ozvalo mnoho hlasů, které se ptaly, odkud máme motiv. »Proč bychom měli takto jeden vůči druhému jednat? Odkud se v nás, lidech, bere, že cítíme, že to tak opravdu má být?« Ale na to profesor řekl: »Tuto otázku já neřeším, a už vůbec ne nábožensky.« Poslouchači kurzu odcházeli s tím, že je zde něco nezodpovězeného, nevyřešeného.

Z jiné strany můžeme říci, že jsou představy, že my lidé jsme nedílnou součástí přírody – odpusťte mi, že to říkám tuto noc – že jsme jedním z různých živočisných druhů. Snaha uvést všechno do souhladu ve smyslu harmonie soužití člověka s přírodou a podobně vychází právě z toho, že člověk není ničím jiným než právě jeden ze živočišných druhů. Ale když vezmeme všechny ostatní živočišné druhy, pozorujeme u nich něco jiného než vzájemnou ohleduplnost, vstřícnost, ale spíše zápas o přežití, boj silnějšího se slabším. Najednou jsme u otázky, jestliže opravdu je člověk pouze živočišný druh, bylo by mu dovoleno totéž. Všechny hrůzy válek by byly legální. A přitom víme, že to tak není! Zpětně nás to vede ke hlubokému zamyšlení, že my lidé nejsme jenom živočišný druh. Je třeba, abychom znovu nalezli svou vlastní důstojnost. Tu nám dal od počátku Ten, od něhož jsme přijali život jako dar. »Učiňme člověka jako náš obraz nám podobného.« Člověk je nepředstavitelně vyšší bytost, když má být obrazem Spravedlivého, Láskyplného, Všemohoucího Boha.

Pohleďme, právě proto se sám Bůh stal člověkem. Nespojil se s nikým jiným, ani s anděly. Ale jenom s člověkem, aby nám k této důstojnosti pomohl. Zároveň je tato Jeho láska spojena s obětí. Co znamená oběť? Kristovu oběť si budeme při mši svaté připomínat jako pokaždé i tuto svatou noc: směr naplnění Jeho pozemského života na kříži. Když řekneme oběť, obvykle si představujeme něco tíživého, bolestného, čeho bychom se raději zřekli. Ale když jsme se dnes večer snažili svými dárky dávat jeden druhému najevo, že se milujeme, máme rádi, že nám jednomu na druhém záleží, každé darování i sebemenšího dárku je právě podstatou oběti. My tuto oběť dněšního večera neděláme s bolestí, s pocitem utrpení, ale s radostí! Oběť není jenom bolest, ale oběť je i radost, když směřuje k tomu, koho milujeme. To je právě smysl příchodu Božího a Jeho oběti zároveň, že se nám takto Bůh daruje. Snesl i bolest, ale především jde o Jeho lásku k nám! Proto nelpěl na svém vlastním Božství, ale stal se jako jeden z lidí. Aby nás naučil vážit si sebe samých, právě proto, že si máme uvědomovat spojenost Jeho lásky vůči nám a naší vůči Jemu. To z nás činí bytosti nesmírně vzácné a pozoruhodné, v nichž z těchto důvodů je dobře jednat vstřícně jeden vůči druhému, pomáhat, být si oporou. Ne jen jaksi »odnikud«, ale jako obraz Boží lásky vůči nám se máme navzájem milovat.

Amen.“



(kázání P. Josefa Smoly, půlnoční mše svatá o svátku Narození Páně, Chrudim, úterý 25. prosince 2007)



Poznámka: Přečtěte si, o čem kázal pan vikář při dopolední mši svaté.