P. Josef Smola: „Shromáždění bratři a sestry! Začínáme dobu svatopostní. Každý věřící by si měl v této době stanovit určitou věc, ve které se bude odpírat. Je třeba, abychom porozuměli slovům Pána Ježíše. Ty, kteří se chtějí postit nebo konat skutky ne k tomu, aby je vedly k hlubšímu spojení s Bohem, ale aby sami došli chvály u lidí i svého vlastního uspokojení, vyzývá: »Nedělejte své dobré skutky okázale před lidmi!« To znamená ke své vlastní chvále, než aby to, že necháváme některé věci stranou, nám dávalo prostor, ve kterém se přímo rozběhneme ke společenství s Bohem. Proto Pán Ježíš nazývá tyto lidi pokrytci. Je to takové zvláštní slovo. Možná si ani neuvědomujeme, z čeho vychází. Je to vlastním původem řecké slovo, které se užívalo pro konání antických dramatických děl, ve kterých hrával jeden jediný člověk a bral si před svůj obličej masky, jak se to dělává při maškarních plesech. Právě takovému herci se říkalo »hypokryta«, neboli počeštěně pokrytec. Hypokryta je ten, kdo se chce představit jako někdo jiný, než skutečně je. Chce se představit jako ten, který si zaslouží chválu sám pro sebe. Zatímco, jak jsme slyšeli v Joelově proroctví, celé společenství má směřovat k Bohu: pozorností, modlitbou, způsobem svého života. Vzpomeňme, že jsme tam slyšeli, že se má celé shromáždit celé společenství, a to ve všech vrstvách: starci, mládež, kojenci, prostě všichni lidé. Mohli bychom vztáhnout tato slova nejen na lidi, kteří si uvědomují, jak je dobré obrátit se k Bohu. Ale i na ty, kteří ještě něco netuší, protože je tam slovo o těch, kteří se mají přimlouvat.

Několik z vás bylo včerejšího dne při mši svaté, ve které se četlo o Davidovi, který litoval násilné smrti svého syna, přestože se tento jeho syn proti němu vzbouřil a chtěl ho připravit o trůn. David si v žádném případě nepřál smrt tohoto svého protivníka a stále v něm viděl svého syna. Je předobrazem Božího Syna, který přinesl Svou oběť za všechny. Davidova prosba těm, kteří ji nakonec nevyslyšeli, je příkladem prosby za odpuštění a vykoupení pro celé Boží stvoření. Nejenom pro někoho.

V tomto smyslu Pán Ježíš ukazuje, že půst, jaký žádá od Svých učedníků, má být jiný, než jak byl v té době obvyklý – aby každý, kdo se postil, aby si ať už pomazal obličej popelem nebo zvláštním oděvem dával všem najevo: »Já jsem ten, který teď slouží Pánu Bohu postem.« Farizeové vytýkali Jeho učedníkům, proč když se oni postí, proč se Ježíš se svými učedníky nepostí. Pán Ježíš Svou odpovědí ukázal, že půst chápe a žádá v jiné podobě než jako vnější viditelné znamení a sevření do masky, která ovlivňuje jednání člověka do strnulosti. Říká: »Mohou se hosté postit na svatbě, dokud je ženich s nimi? Dokud je s nimi, nemohou se postit. Ale až bude ženich vzat, pak se budou postit.« Přece půst Pán Ježíš prožíval během Svého celého pozemského života. Ve druhém čtení jsme slyšeli, že Bůh kvůli nám s Ním jednal jako s největším hříšníkem! Pán Ježíš snášel nevěru, nepochopení svých učedníků nebo nepřátelství odpůrců, kteří na Něj svými námitkami stále a stále naléhali, až nakonec krutou smrt na kříži. To pro nás Pán Ježíš konal jako půst nové podoby.

Učí nás, abychom prožívali postní dobu nejenom jako oddělené období života, ale aby pro nás byl novým odrazištěm do celkového způsobu našeho života, protože utíkáním se k Bohu, obrácením se k Němu a stálou pozorností se nám dostává toho, co sami získat nemůžeme. Budeme ospravedlněni, neboli Bůh se na nás bude dívat jako na spravedlivé, protože sám nás Svým odpuštěním do této spravedlnosti uvedl. Nejsou to skutky, které nás činí spravedlivými, ale Bůh. Abychom vůbec počítali s tím, že je nám tuto spravedlnost připraven dát a obnovit, k tomu je potřebí půstu, abychom nebyli zavaleni pozemskými starostmi a žádostmi, abychom na Boha vůbec nemysleli. Proto půst, abychom se otevřeli Bohu a mnohem intenzivněji se k Němu obraceli, abychom pak mohli přijmout ospravedlnění, které je z Boží lásky a Otcovské dobroty připraveno pro celé stvoření. Na jedné straně jsme to my, kteří se smíme těšit z počátku tohoto ospravedlnění, na druhé straně se smíme spolu s Božím Synem přimlouvat za všechny, kteří tyto věci ještě netuší nebo po těchto Božích darech netouží. Navenek se doba postní nemusí lišit od našeho každodenního života, ale ve svém nitru máme všechno, i nejobyčejnější věci, prožívat s daleko větší pozorností k Tomu, kterého vzýváme. Směrem k Bohu, na cestě k Bohu, k blízkosti Bohu, s Jeho podporou. Abychom pak směli mít účast na Božím životě skrze oběť, ke které nás postní doba přivádí. Abychom s Ním ve svém životě počítali nejenom občas, ale trvalým způsobem, jak nám Bůh trvalé ovoce oběti Svého Syna předává. Amen.“



(kázání P. Josefa Smoly, mše svatá na Popeleční středu, Chrudim, středa 6. února 2008)