P. Josef Smola: „Shromáždění bratři a sestry! Vždy znovu, když se shromažďujeme ke mši svaté, se setkáváme s Tím, který nám vyšel vstříc, obětoval se a vstal z mrtvých. Této skutečnosti jsme sice zvyklí říkat památka, ale naše české slovo »památka« není jen pouhá vzpomínka na minulé události. V původním významu, jak chce vyjádřit bohoslužebný úkon, znamená, že co pro nás Kristus prožil, je ve skutečnosti trvalé konání pro naši spásu. Máme si uvědomit nesmírný dar života, kterého se nám dostalo. Nejenom tím, že jsme byli stvořeni a přivedeni na svět. Ale především, že náš život – v této podobě porušitelný – se už od chvíle křtu svatého stal pro nás neporušitelný.

Přece se znovu a znovu objevují pochybnosti, zda-li Kristus opravdu vstal. Zda-li i naše naděje na život s Kristem navěky není jenom pomyslná, klamná, neuskutečnitelná. Jsou to zároveň Ježišovi současníci i lidé nynější doby, kteří se domnívají, že vzkříšení je stav mysli učedníků, kteří se nedokázali smířit se smrtí svého Mistra. Jen k lidské útěše se domluvili, že budou zvěstovat vzkříšeného Krista. Ale opravdová skutečnost je, že Kristus vstal! Ti, kdo se měli stát svědky, byli od Něho předem určeni, jak jsme dnes slyšeli z úst svatého Petra. Kristus se ukázal ne celému světu, ale těm, které si vyvolil, aby to oznámili všem. To je zvláštní!

Když se zamyslíme nad Kristovým pozemským životem před ukřižováním: přišel, aby změnil svět. Z evangelií víme, jak ve skutečnosti Jeho vystupování vypadalo. Když bychom to z dnešního pohledu chtěli srovnat s jednáním těch, kteří se chtějí světu ukázat, něčím ho oslovit, jakými všemi možnými způsoby se zviditelňují. Když třeba obchodník nebo výrobce chce prodat i ne tak významné zboží, vypracováním nejpodrobnějších reklamních detailů se snaží, aby prodal o pět kusů víc, než kdyby neužil tohoto prostředku. Jak dovedli »vůdcové« tíživých dějinných hnutí přinášejících bolest strhnout plamennými slovy skrze sdělovací prostředky tisícové zástupy. Pravda, i Krista při kázání následovaly několikatisícové zástupy. Ale když Kristus pronesl Své slovo, nenechal se prohlásit v Jeruzalémě králem, když nasytil mnohatisícový zástup, jak víme od svatého Jana. Utíkal do ústraní. Nebyl tím, kdo by mohl být jenom pozemským králem. Před Pilátem výslovně říká: »Ano, Já jsem Král, ale Mé království není odtud.« Když vidíme, jak touží přinést světu světlo, ale přitom nehledá publicitu, pozemskou pozornost, jak je i sama skutečnost vzkříšení úplně jiná, než jak bychom očekávali z čistě pozemského hlediska zájmů, které bývají velice různorodé a dočasné, někdy jenom na krátkou dobu.

Před Jeho smrtí na kříži mohli Krista spatřovat všichni: ti, kteří Ho následovali, ale i Jeho nepřátelé, kteří zarytě stáli proti Němu. Po Svém vzkříšení Pán Ježíš k těm, kteří Ho následovali. Byť se všemi svými slabostmi, jak to víme o apoštolech, třeba že se mezi sebou neustále dohadovali, kdo z nich je významnější. Přichází k nim a zdůrazňuje, že je to On sám. Ne někdo jiný nebo přelud, jak uslyšíme z Evangelia svatého Lukáše během velikonoční doby. »Dotkněte se Mě, že nejsem duch. Duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na Mně.« V následujících dnech uslyšíme, jak i ti, kteří Ho znali, Ho nemohli hned po vzkříšení rozpoznat. Třeba Marie Magdalská v Něm nejprve viděla zahradníka, než ji oslovil jejím vlastním jménem: »Marie!« Teprve tehdy ona může prohlédnout a vidět ne jen tělesnýma očima, ale s Jeho pomocí pravou jistotu, že je to On, Ježíš, který zemřel, z Jehož smrti byli všichni rozčarováni. Ale Ten, který byl mrtvý, je opět živý! Už v nových podmínkách, ale tentýž Ježíš, který byl mrtvý, ale žije. Tak to také slyšíme v knize Zjevení svatého Jana hned v úvodních kapitolách: »Byl jsem mrtev a hle, jsem živ navěky.«

Ježíšův život, vzkříšený Život, který se sděluje těm, kteří jsou ochotni prohlédnout, když je volá jejich vlastních jménem, trvá v církvi. Každého z nás Ježíš povolal naším vlastním jménem, abychom se otevřeli a poznali Ho jako svého Boha a vzkříšeného Pána a Spasitele, Zachránce, který nás osvobozuje od samoty, kterou působí hřích, do láskyplného a hřejivého společenství v účasti na životě samotného Boha, na věčném životě. Jeho život trvá v církvi, v Jeho společenství, kterému se vytýká – podobně jako Ježíšovi, který spíše ustupoval do pozadí – že také církev toto poselství »neumí dobře prodat«, aby vzbudila pozornost, zájem, snahu o co největší počet těch, kteří by měli se měli o tyto věci a především samotné uchopení života zajímat. Církev žije, protože v ní žije Kristus! Ale životem, který ve skrytosti volá, oslovuje, neshání publicitu, neshání masy, ale touží oslovit každého člověka. Neznamená to, že by Kristu nebo Jeho církvi nezáleželo, aby se poselství o nevýslovné Lásce darující život někomu nedostalo. Právě naopak, ale hledá jiné prostředky a způsoby než jenom ten, který na chvíli znamená zbystření pozornosti, ale za čas zase ztrátu zájmu. Farizeům, Svým odpůrcům, ještě před ukřižováním říká: »Vy jste se na čas začali zajímat o Jana Křtitele, na chvíli se vám zalíbilo radovat se v jeho světle, ale pak jste mu stejně neuvěřili.« O to jde: působit takovým způsobem, aby ten, kdo vyzná Krista, když je jím osloven, když se mu Kristus ukáže, že mu podává pomocnou ruku, aby ho vyzvedl ze závislosti na hříchu, aby s Kristem vytrval navždycky.

Je to ten, který nám pomáhá, abychom viděli věci jinak než pozemskýma očima. Už pro to, co řekl: »Moje království není z tohoto světa.« Nejenom poopravit svět v této podobě, ale učinit v nás nové stvoření. Ne nějaké jiné mimo nás, ale z nás učinit nové stvoření. Tak se, plni víry, kterou od Něho přijímáme, můžeme podobat člověku, který se probudí ze sna a vidí věci reálně. Člověku, který, když přijde do kritické situace, si najednou uvědomí, že by měl věci, které dosud prožíval, hodnotit úplně jinak z hlediska, kdy si uvědomil, jakou cenu má jeho vlastní život. Jako člověk, který je zachráněný z nebezpečí. Jako člověk, který v mlze dobře neviděl, přestože se domníval, že jde správnou cestou, ale na světle nyní vidí jasně cíl.

Včerejší noci, když jsme skončili posvátné bdění, vigilii a obřady Bílé soboty, které vyvrcholily mší svatou, jste si možná někteří prodloužili večer účastí na televizním přenosu z Říma, kde tuto liturgii slavil Svatý otec. On mimo jiné zdůraznil, jak Ježíš v předvečer Své smrti říká: »Já odcházím, ale opět přijdu.« Říká, že když odchází někdo z nás, musíme zůstat jenom u slova »odchází«. Ale Ježíš odchází a opět přichází. A právě takového přicházejícího chceme vyznávat, s Ním žít, abychom také my mohli mít účast nejenom na Jeho odchodu, ale také na tom, co On nazývá odchodem do Svého domova. »Přicházení« znamená nejenom návrat do dřívějších poměrů, ale uvedení do věčného blaženého domova u nebeského Otce, kde nám připravil příbytek.

Amen.“



(kázání P. Josefa Smoly, mše svatá na Boží hod velikonoční, Chrudim, neděle 23. března 2008)