P. Josef Smola: „Shromáždění bratři a sestry! Prožíváme velikou slavnost. Pokračování dvou týdnů, které jsme den za dnem prožívali nejprve při pohledu na utrpení toho, který se, ač sám Všemohoucí Bůh, stal člověkem. A na Jeho slávu při vzkříšení. Dnešní svátek nás uvádí na počátek viditelného uskutečnoňování spásy. Jak jsme si připomněli o událostech vzkříšení, Pán Ježíš se neukázal rázem celému světu, ale právě těm, kteří byli v srdci ochotni přijmout Vzkříšeného. Tak i Jeho příchod byl velice skrytý, prostý, jednoduchý, jak jej prožíváme o Vánocích. Tak, jak On prožíval největší část Svého pozemského života, aniž by byl poznáván – kromě Své Matky – jako ten, který je naplněním nejvzácnějšího Božího příslibu, že Bůh je s námi, Emanuel.

Když anděl oznamuje Panně Marii, říká jí: »Buď zdráva, milosti plná.« Pak mluví ještě o další milosti. »Nalezla jsi milost u Boha. Počneš a porodíš Syna a dáš Mu jméno Ježíš.« Evangelista zdůrazňuje, že Maria byla od Boha připravena na úkol, o který ji v tuto chvíli skrze anděla Bůh žádá. První milostí byla nejlíp chráněna od důsledku prvotní viny. Druhou milostí bylo její vyvolení a souhlas, že bude panenskou Matkou samotného Boha. Neboť Ježíš Kristus, který je Bůh, se v působení Ducha Svatého stal pravým člověkem. V tomto spojení zůstává navěky zároveň Všemohoucí Bůh a člověk, dnes vzkříšený člověk. Svatý Cyril Jeruzalémský na nicejském koncilu v roce 325 zdůrazňoval, že Maria není jenom rodičkou Krista jako člověka, ale rodičkou Boho–člověka. Je vpravdě Matkou Boží.

Když se znovu vrátíme ke dnům, které jsme prožívali a zároveň prožíváme, Svatí otcové zdůrazňují tajemství, nezbytnost, aby se Bůh stal člověkem. Když bylo potřeba zjednat nápravu prvotní viny, kdy nás hříšné opustil, v Boží Prozřetelnosti bylo, že se návrat musí zjednat v oběti. A oběť je spojena s bolestí. Bůh jako takový nemůže trpět. Proto bylo potřeba, aby se Bůh stal zároveň člověkem, který je schopen utrpení. My jsme si zdůrazňovali, že utrpení je spíše důsledkem Ježíšovi oddanosti vůči Otci. Naše spása nebyla pro Ježíšovu tělesnou bolest, ale Ježíš se nevyhnul tělesné bolesti jako důsledku lidských hříchů, aby zůstal naprosto věrný Svému Otci. V tom je nejhlubší požehnání: zůstat s Bohem. On zůstává s Bohem jako druhá Božská Osoba a zároveň jako člověk – na rozdíl od prvního člověka, který se Boha zřekl. Proto bylo třeba, aby Bůh vstoupil mezi nás ne v nějaké poznatelné podobě Svého Božství, ale ve člověčenství. Když měl být nastolen nový vztah člověka vůči Bohu, bylo potřeba prolití Krve, jak se připomíná v Listě Židům, když se zde hovoří o přípravných, předobrazných obětí Starého zákona.

Ale opět čteme v promluvách Svatých otců o dalším významu víry. První vztah, první smlouva pod horou Sinaj, byla uzavřena se symbolem krve obětních zvířat. Ale, jak jsme slyšeli, smlouva neměla sílu odstranit hřích. Nová smlouva musela být stejně jako první, nedokonalá, potvrzena Krví. Nová smlouva byla potvrzena prolitou Krví Božího Syna. Krev byla prolita z lidského boku. Bůh napravil naši slabost, naši hříšnost, skrze přijaté člověčenství.

O smrti Božího Syna se také hovoří jako o podmínce naplnění závěti. Když je uzavřena závěť, dokud je zůstavitel naživu, nemá účinky. Ale jestliže zemře, pak nastupuje dědic. Jestliže měl nastoupit nový lidský řád, nové dědictví, bylo potřeba, aby ho ten, kdo ho ustanovil, potvrdil svou smrtí. Všechno to jsou samostatné obrazy z pozemského života. Můžeme si říci, že něco není jen pouhým obrazem, ale znamením vnitřně hlubokého a nerozlučného společenství.

Dnes jsme slyšeli slovo Panny Marie, kterým potvrzuje svou ochotu dát své síly, schopnost stát se Matkou. Říká: »Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle Tvého Slova.« Jako v pozemském vztahu vidíme, jak děti přijímají od svých rodičů jejich postoje a vlastnosti, jako bychom cítili, ačkoliv Ježíš spásu prožívá jako sklánějící se Bůh, přece se přenáší něco z toho, co Mu dala Matka. Když Ho v předvečer oběti slyšíme modlit se: »Otče, je-li možné, ať odejde tento kalich oběti, ale ne jak Já, ale jak Ty chceš,« je to ozvěna slov mateřství, které našemu Spasiteli vnesla Matka ve chvíli početí. On jedná jako Bůh a zároveň jako Mariin Syn podle jejího vzoru: »Ať se mi stane podle Tvého Slova.« »Ať se stane Tvá vůle, Otče.«

Kéž se ponoříme do hlubiny těchto velikých tajemství uskutečnění a projevů nevýslovné Boží lásky. Bůh nás mohl ponechat sobě samým, ale On se nás ujal. A jakým způsobem to odůvodnit, přesahuje všechno lidské pomyšlení, všechny přirozené možnosti. Naše vykoupení je nejvyšší zázrak. Uplatnění ne přirozených, ale Božských sil v plném slova smyslu a plné velikosti na naší spáse, když Bůh se stal člověkem, když Bůh a člověk trpěl na kříži, když Bůh a člověk vstává z mrtvých, abychom také my mohli mít účast na věčném životě.

Amen.“



(kázání P. Josefa Smoly, mše svatá na slavnost Zvěstování Páně (přenesená z velikonočního týdne), Chrudim, pondělí 31. března 2008)