Evangelium: Matouš, 28. kapitola, 16. až 20. verš
P. Josef Smola: „Shromáždění bratři a sestry! Z Božího slova poznáváme nesmírná tajemství Boží lásky, samotného Božího života a láskyplného vztahu vůči nám. Podle toho se má utvářet i náš vztah k Bohu. Někdy se nám zdají některé skutečnosti tajemstvím víry samotného Boha. Ale zvláště tajemství vystoupení Ježíše po Boží pravici – a tady se oslavuje Jeho oslavená lidská přirozenost – zároveň znamená i naše oslavení v Ježíši Kristu. Totiž bezprostřední blízkost našeho lidství vůči Bohu. Je jistě rozdíl, Pán Ježíš sám říká apoštolům: »Vystupuji k Otci Svému i Otci vašemu.« On je Otcovým, od věčnosti jednorozeným synem jinak než my, kteří jsme byli do Božího synovství přijati. Proto ten rozdíl: »k Otci Svému i Otci vašemu.« Ale ať už způsob přijetí od Boha byl jiný, přece se smíme radovat, že už jsme začali být navěky Božími dětmi. Tak, jako je navěky od věčnosti Božím Synem Ježíš Kristus.
Zamyslíme se nad částmi Písma Svatého, kterým jsme dnes naslouchali. Veliké tajemství, kdy apoštolové spolu s ostatními hleděli, co se děje, a nechápali. Ještě krátce předtím se domnívají: »Pane, teď obnovíš v Izraeli království?« Cítíme ten čistě pozemský způsob uvažování, neporozumění úplně jiného, nového a trvalého našeho sblížení s Bohem a ujmutí se nás. V tu chvíli ještě hledí s neporozuměním až do doby seslání Ducha Svatého. Můžeme si i dnes připomenout, čemu jsme se věnovali minulou neděli. Uvažovali jsme o slovech, která Pán Ježíš pronášel Svým apoštolům, než šli do Getsemanské zahrady. Jak se jeden ptá: »Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?« Jinými slovy je vyjádřen pozemský pohled: »Pane, teď obnovíš v Izraeli království?« Nebo si připomeneme apoštolova slova ze druhého čtení, když říká: »Všemohoucnost Boží se projevila tím, že Krista vzkřísil z mrtvých a posadil Ho po Své pravici v nebi vysoko nad všechna knížata, mocnosti a síly.« Lidskými slovy je vyjádřena představa vzatá z dvorských uspořádání panovníka a všech vrstev. Těmito představami se věřící snažili přiblížit si vznešenost a nedostižnost samotného Boha. Proto tato vyjádření máme brát jako podobenství, přirovnání. Ale sama skutečnost nevýslovně převyšuje veškerá lidská slova a obrazy! Ale přece nám pomáhají přiblížit, o co se právě jedná.
Snad bychom nenalezli lepší slova, než kterými dnes církev provází tento svátek ve slovech čtení z traktátu svatého Augustina. Říká: »Slyšme, co říká apoštol. Když jste byli s Kristem vzkříseni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jako On vystoupil, a přece se od nás nevzdálil, tak i my jsme s Ním již v nebi, ačkoliv se s naším tělem ještě nestalo, co máme slíbeno! On je totiž vyvýšen nad nebesa, a přece zná každou bolest, kterou jako lidé zakoušíme.« Sám to dosvědčil, když volal: »Šavle, Šavle, proč Mě pronásleduješ?« Nebo když řekl: »Měl jsem hlad a dali jste mi najíst.« Svatý Augustin nás vyzývá: »Proč také my na zemi neusilujeme, abychom skrze víru, naději a lásku, v které nás Bůh spojí, byli už tím s Ním v nebi, když On, ač je po Boží pravici, je také s námi?« Jak ve Své slávě, tak tím, že nese naše kříže. »On tak jedná pro Své Božství, moc a lásku. My sice nemůžeme jako On pro své Božství, ale můžeme pro svou lásku, lásku k Němu. On nebe neopustil, když k nám sestoupil, stejně neopustil nás, když vstoupil znovu na nebesa. Sestoupil z nebe z milosrdné lásky a zase sám vystupuje do nebe, vždyť i my jdeme skrze milost. Kristus sestoupil a vystoupil tak, že důstojnost Hlavy církve při spojení s tělem neztrácí a spojení Hlavy s tělem nepřestává.« To je vzácné tajemství přebývání Krista v bezprostřední Boží blízkosti, v uvedení do naší lidské přirozenosti do Boží blízkosti, a přece nenastává až teprve tehdy, když opustíme tento svět, když byl Kristus zároveň s námi.
V evangeliu slyšíme, jak rozesílá apoštoly: »Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy.« Jak je to právě dnes ve shodě s tím, že na první čtvrtek v měsíci pravidelně slavíme v naší farnosti mši svatou, abychom naplnili příkaz: »Proste Pána žně, aby poslal dělníky na Svou žeň.« Jestliže na první čtvrtek slavíme mši svatou, abychom církvi vyprosili nové kněžská a duchovní povolání, pak jsme k tomu zvláštním způsobem vedeni i dnes, když slyšíme výzvu: »Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.«
Na počátku tohoto měsíce je dobré si připomenout, že se budeme pozorněji obracet k Ježíšově Matce. Dnes pro tuto slavnost nebudeme konat májovou ve slavnostní formě jako při jiných příležitostech – po mši svaté se »pouze« pomodlíme litanii ke cti Panny Marie. Přece si chceme uvědomit její tichou, nenápadnou, ale naprosto jistou přítomnost. Svatý Lukáš ve Skutcích apoštolů píše v dalších větách, které dnes nezazněly, že učedníci odešli z Olivové hory, shromáždili se ve večeřadle a »nepřestávali se spolu s Marií, Matkou Ježíšovou, modlit v očekávání Ducha Svatého.« Mariina přítomnost je tam naprosto neodmyslitelná! Přece se připomíná jen nepatrnou zmínkou. Také jsem už jednou naznačil, když se před nějakým časem promítal film Umučení Krista, že podobným způsobem byla v uměleckém díle vyjádřena přítomnost Panny Marie. Ona je téměř v pozadí, beze slov, nenápadná, skromná. Ale naprosto soustředěná na všechny události, co se děly vůči jejímu Synu a celému dílu spásy! Právě taková nenápadná, trpělivá a přece soustředěná pozornost jistě bude provázet také nás. A nejen v tomto měsíci, abychom pak zase na Matku Boží zapomněli. Ale stejně tak nás provází nenápadně, ale působivě celým naším životem.
Dnešní den je zasvěcen také památce svatého Josefa dělníka. Skrze život Pána Ježíše, ve kterém pracoval se Svým pozemským otcem, nás vede, abychom si uvědomovali, že nebe není únik od pozemských povinností. Jak jsme si říkali, že Ježíš je po Boží pravici a zároveň s námi. Duch Svatý nám pomáhá, abychom to prožívali. Ježíš se nezdráhal prožívat život nejobyčejnějším způsobem se všemi denními povinnostmi a starostmi, jako prožívá každý z nás. Kéž nám svatý Josef vyprošuje Boží pomoc, abychom poznávali Božího Syna nejen při zvláštních událostech, ale stejně tak v nejobyčejnějším našem konání.“
(kázání P. Josefa Smoly, mše svatá na slavnost Nanebevstoupení Páně, Chrudim, čtvrtek 1. května 2008)