Evangelium: Matouš, 16. kapitola, 13. až 20. verš
P. Josef Smola: „Vážení bratři a sestry! Je poznat, že nastal čas prázdnin a naše shromáždění se tak trošku změnilo. Někteří už odjeli, aby se občerstvili. Do našeho společenství můžeme přivítat řadu těch, kteří přijeli, aby si zde tělesně i duchovně odpočali.
Při příležitosti svatých apoštolů Petra a Pavla bych chtěl říci, když provázíme mši svatou latinskými zpěvy Mše světa Missa mundi a myslíme na slova Pána Ježíše: »Petře, na tobě zbuduji Svou církev,« je právě dnes vhodný čas uvědomit si, že církev je shromáždění věřících celého světa, kteří jako svou hlavu uznávají Petra a jeho nástupce. Svatý otec vždy znovu vyjadřuje přání, aby tento nápěv si osvojili křesťané na celém světě. Aby si i tímto viditelným znamením uvědomili jednotu víry ve vzkříšeného Krista.
Co vlastně znamená církev? Naše české slovo vychází z části názvu společenství věřících »ecclesia Kyriaké«, neboli shromáždění Pánova. Z řeckého slova Kyriaké, Pánovo, vzniklo jazykovým užíváním naše »církev«. Jiné jazyky se zase opírají o slova ecclesia, francouzština a podobně. Ale to jsou jenom vedlejší věci. Je třeba, abychom slovu rozuměli. Církev znamená spojení nás věřících spolu s Kristem. Slovo ecclesia, shromáždění, nevzniklo až po Kristově vzkříšení nebo při seslání Ducha Svatého. Mluví o něm již Starý zákon, když původní jazyk Vyvoleného lidu byl tlumočen řeckým jazykem a byla mu dána zpráva o vyjití Izraelitů z Egypta a jejich shromáždění pod horou Sinajem. Už tehdy se v řeckém překladu užívá ecclesia. Bylo to běžné slovo pro shromáždění lidí v celém tehdejším světě, nejen Izraelitů. Ale ne jakýkoliv náhodný shluk lidí. Bylo to úředně svolané shromáždění k projednávání veřejných záležitostí. Vždy byl kazatel, který vyzýval lidi k tomuto sejití.
Už jsme si připomněli shromáždění lidu po vyjití z Egypta, kdy Bůh vyvedl Svůj lid, který k Němu volal, jak jsme dnes zpívali modlitbě žalmu. Hlasatel, který takto svolával k vyjití, byl od Boha povolaný Mojžíš. Smyslem shromáždění bylo přijetí Zákona, uzavření smlouvy lidu, který si Bůh vyvolil, spolu s Ním samotným. Jak víme, později byla tato smlouva mnohokrát lidem Izraele porušována. Proto přichází těžkosti, pronásledování, nebo dokonce téměř zánik. Ale není to zničení, ale stálé Boží napomínání. Přitom když proroci Starého zákona označovali všechno, co postihne lid, nikdy nechybělo opětné probuzení naděje, že při návratu k Bohu bude vystavěno nové společenství. Ne tak, že by byla úplně přerušena kontinuita s původním lidem, neboť sám Bůh se zavázal, jak apoštol vyznává: »Bůh je věrný tomu, že svůj lid zachová.« Přesto nastala nesmírně zásadní změna. Stará smlouva byla nahrazena Novou smlouvou. Navenek to bylo charakterizováno zničením jeruzalémského chrámu trvající nevěrou části Vyvoleného národa. V evangeliu čteme, jak apoštolové v úbočí Olivové hory hleděli na Boží chrám na chrámové plošině a byli nadšeni jaho výstavností, ozdobeností a skvělostí. I dnes ten, kdo měl příležitost, byť na té plošině nestojí chrám Pravého Boha, je unesen současnou působivostí pohledu z Olivové hory k tomu místu. Čím spíše v Ježísově době, když apoštolové vyjádřili svůj úžas. A do toho říká Pán Ježíš: »Z toho, co vidíte, nezbude kámen na kameni.« To bylo znamení ukončení Staré smlouvy a nastoupení Nové smlouvy. Když Pán Ježíš ukazuje na Sebe v chrámě, když je vyslýchán, proč vyhání kupce, říká: »Zbořte tento chrám a ve třech dnech postavím nový.« Evangelista Jan zdůrazňuje, že tím myslel Svoje vlastní Tělo, které bude vzkříšeno. Proto slyšíme z úst apoštolů a samotného Ježíše o novém shromáždění, nové ecclesii.
Jak jsme dnes slyšeli: »Ty jsi Petr, Skála, a na té Skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.« Pro apoštola Pavla je církev tak těsným společenstvím, že Kristovo shromáždění nazývá Kristovou nevěstou, Kristovým Tělem. Zvláště vy rodiče s malými dětmi se s podobnou otázkou často setkáváte. Děti se ptají, kde je Bůh. Jsme zvyklí ukazovat vzhůru a říkat: »Nahoře, na nebi.« Ale to je skutečně jenom velmi nepřesná a nedokonalá představa, že by nám byl Bůh vzdálený. Tak bychom mohli o Bohu jenom přemýšlet, jako se díváme na slunce, měsíc a hvězdy. Uvažujeme o nich, ale nerozmlouváme s nimi, zatímco Bůh jako první člověka oslovuje. Musíme vidět a vnímat Jeho blízkost jinak než pouze »nahoře, na nebi«. Podle starozákonních obrazů se Bůh stal blízkým Mojžíšovi v hořícím keři. Celému lidu byla znamením Archa úmluvy, že Bůh je bezprostředně blízko. A tak bychom mohli pokračovat. Nyní, když v církvi rozmlouváme s Ježíšem, člověkem, který je sám všemohoucí Bůh, je nám bezprostředně blízko právě ve společenství církve. Kdybychom se dívali jenom jako pozemští tvorové, viděli bychom nás a všechny, kteří tvoří církev ve viditelném slova smyslu. Biskupy, kněze, svatého otce. Mohli bychom si říci, že to je určité shromáždění, jako jsou různá jiná lidská shromáždění. Ale díváme-li se očima víry, vidíme přítomného Boha a vzkříšeného člověka Ježíše Krista, který k nám mluví skrze ty, které ustanovil, aby byli s námi. Zároveň, když se takto ztotožnil s námi lidmi, jako kdybychom spolu s Petrem i my byli Skálou. Nejenom on, ale jsme-li spojeni s Petrem, všichni tvoříme neotřesitelné společenství. Je třeba, aby v nás s pomocí darů Ducha Svatého zůstával Kristus stále na očích víry v našem životě. Abychom pak každý mohli slyšet slova: »Ty jsi skála a na té skále zbuduji Svou církev spolu se všemi věřícím zakotvenými na Petrovi v tomto Mém shromáždění.“
(kázání P. Josefa Smoly, mše svatá při svátku Svatých Petra a Pavla, Chrudim, neděle 29. června 2008)