Evangelium: Lukáš, 2. kapitola, 1. až 14. verš (Narození Ježíšovo)



P. Josef Smola: „Shromáždění bratři a sestry! Vždycky při této příležitosti opakujeme podobné myšlenky. A přece znovu můžeme najít něco, co prohloubí vědomí smyslu, proč se všichni uprostřed této noci shromažďujeme.

Proč nás právě svátek Božího narození a tato hodina tak přitahuje? Někdo vyslovil myšlenku: my se – ať už vědomě nebo podvědomě – stále vracíme k dětství. Jsme tu někteří, kteří na dětství vzpomínáme hodně vzdáleně, a dnes je tu řada těch, kterým je pomyšlení na dětská léta stále blízké. Co je na vzpomínce na dětství tak zářivé? To, že jsme se cítili dobře se svými rodiči, s jistotou, v bezpečí, bez starostí. Později jsme přišli na to, že samostatný život přináší mnoho těžkostí, hledání, nebezpečí a tápání. Zdá se, že z prvotního vztahu jako bychom později zažívali už jen málo nebo dokonce vůbec nic. Znovu toužíme, aby se čas vrátil.

Nejde jen o návrat k lidskému dětství. Ten, který se narodil jako Dítě, přišel zvěstovat evangelium. Už to, co dnes zaznělo v Evangeliu svatého Lukáše z úst anděla: »Zvěstuji vám velikou radost,« se jedním slovem dá nazvat evangelium. Při jedné příležistosti nám Ježíš také řekl: »Jestliže se znovu nestanete jako děti, nevstoupíte do Božího království.« (srv. Matouš 18, 3) Můžeme se my dospělí stát znovu dětmi? Nebo mohou se opravdové děti stát znovu nemluvňaty? Jistěže nikoliv! A také Spasitel neměl nic takového na mysli. Chtěl nám připomenout: jako děti jsme se cítili v bezpečí ve svých rodinách. Jako dospělí lidé si máme uvědomovat, že přestože třeba už zvláště ti nejstarší nemají své pozemské rodiče, všichni jsme vyšli z rukou toho, jehož smíme nazývat svým Otcem. Znovu se můžeme cítit jako děti, o které má tento Otec všech lidí starostlivou péči, můžeme se cítit opět bezpečně.

My, lidé dnešní doby, jen těžko přijímáme nějakou autoritu. Stále podléháme domněnce – a musíme říct, že podléháme klamu – že respektovat autoritu je zmenšením naší vlastní osobnosti, vlastního já. Jeden z mužů církve vyznal: »Tys nás miloval napřed, proto jsi nás stvořil. Dal jsi nám, abychom my milovali Tebe. Protože tím, k čemu jsi nás stvořil, se nemůžeme stát jinak než láskou k Tobě.« Jestliže my lidé žijeme pro sebe, cítíme se osamocení a nejistí. Jestliže se obrátíme vstřícně byť k autoritě, roste naše vlastní lidská důstojnost, naše člověčenství. Nejenom tím, že se podřizujeme, ale tím, jak řekl: »Nemůžeme se stát těmi, které jsi tak stvořil, jinak než láskou.«

Vstřícnost je ve skutečnosti vztah lásky, který rádi prožíváme. Často zaměňujeme za opravdovou lásku něco jiného, nedokonalého. Jestliže nám Bůh Svým příchodem jako Dítě ukazuje, v čem nalezneme svůj pokoj, jistotu a bezpečí, promlouvá k nám výzvou, abychom obnovili nejenom své rodinné vztahy, ale abychom si uvědomili, že my všichni, malí nebo velcí, mladí nebo staří, jsme všichni Božími dětmi. Jestliže milujeme svého nebeského Otce, ve skutečnosti nejen neztrácíme nic na své vlastní osobnosti, ale ta se stává dokonalou a plně prožívanou. Když si takto ukazujeme stav, jaký by měl být, a srovnáme se skutečností, která je kolem nás – a možná že i někteří z přítomných ji bolestně prožívají: nestálost manželství, neuspořádanost rodinného života – uvědomujeme si, kde je kořen toho, proč nejsme lidé žijící vyrovnaným životem směřujícím k naplnění. Základem je právě to, že odmítáme uvěřit, že nás Bůh stvořil jako Svůj obraz, a to právě nejvíce v rodinném životě, stálosti svazku muže a ženy, ochotě přijmout děti, ochotě vytvářet svým dětem společenství a domov. To všechno je podobenstvím, že my všichni, ať už z jakýchkoliv důvodů žijeme nebo nežijeme v rodinách nebo jako děti svých rodičů, tvoříme jednu rodinu, kterou Bůh utvořil, že jsme Jeho dětmi, ať už si to uvědomujeme nebo ne.

Kéž svátky, dnešní noc, zítřejší a následující dny a všechno, co směřovalo k přípravě jejich prožívání, nezůstanou jen u hmotné stránky. Vždyť to, že nás Bůh obdaroval Svou přítomností a darem obnovy vztahu, ke kterému jsme byli od počátku stvořeni a který jsme si sami svou vlastní vinou pokazili, je největší dar, který naznačujeme tím, že dnes večer jsme se také snažili svými dárky udělat jeden druhému radost a tak přispět k obnovení svých rodinných a přátelských vztahů. Kéž nám toto dnešní zastavení uprostřed noci dopomůže, abychom nalezli nejenom vstřícnost nás lidí vůči sobě navzájem, ale abychom jako jedna celá Boží rodina našli vstřícnost k tomu, který nás svou vstřícností předešel, když k nám přišel nejenom jako Pán, ale jako Dítě, jako jeden z nás.“



(kázání P. Josefa Smoly, půlnoční mše svatá při slavnosti Narození Páně, Chrudim, čtvrtek 25. prosince 2008)