POPELEČNÍ STŘEDA
(citace ze stránek Římskokatolické farnosti Počátky)

Popeleční středou, která ukončuje masopustní veselí, vstupují křesťané do čtyřicetidenního postního období, jehož smyslem je duchovní očista člověka.

Začátek postního období byl v 6. či 7. století přeložen ze 6. neděle před Velikonocemi na předcházející středu, protože neděle není chápána jako postní den. Již od konce 11. století se na Popeleční středu uděluje popelem znamení kříže na čelo - popelec. Ten je připravený z ratolestí požehnaných v předchozím roce při obřadech Květné neděle. Přijetí popelce je znamením kajícnosti převzatým z biblické tradice a uchovávaným v církvi až do dnešní doby. Symbolicky se tak naznačuje stav hříšného člověka, který vyznává před Bohem svůj hřích, vyjadřuje vůli vnitřně se obrátit a je veden nadějí, že mu Bůh odpustí. Popeleční středa a Velký pátek jsou v katolické církvi jedinými dny přísného postu.

Znamením popelce tedy začíná příprava na velikonoční svátky. Ježíšova výzva k obrácení a k pokání, jako již u starozákonních proroků, nemíří především na vnější skutky, „žíněné roucho a popel“, posty a umrtvování, nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání a obnovu. Bez toho by kající skutky zůstaly neplodné a lživé. Vnitřní obrácení motivuje k tomu, aby se takový postoj projevil i navenek. Jde o radikální rozchod s hříchem, což znamená odvrácení se od zla a naopak nové zaměření celého života k Bohu. Toto obrácení ovšem není výsledkem jen jakési „duchovní gymnastiky“, ale je především působením samého Boha v životě člověka. Bůh nám dává sílu a možnost začít znovu. Když objevíme velikost Boha a jeho pozitivní vztah k nám, snažíme se odpovídat adekvátním způsobem.