Evangelium: Matouš, 28. kapitola, 16. až 20. verš (Zjevení v Galeleji)



P. Josef Smola: „Shromáždění bratři a sestry, prožili jsme období, v němž jsme si uvědomili všechno, co pro nás Bůh vykonal, jako to připomíná svému lidu Mojžíš. I my cítíme Boží ochranu našeho života. Poznali jsme ještě mnohem víc. Nejenom ochranu pozemského života, ale že Bůh pro nás vykonal všechno, abychom mohli žít trvalým nesmrtelným životem. Takto poznáváme Boha v Jeho projevech lásky vůči nám, kteří jsme se směli skrze Krista k Bohu vrátit a znovu žít s radostí v duchu jako Boží děti, jak nám to připomněl apoštol Pavel.

Uvědomujeme si, že toto dílo pro nás vykonal Bůh, který se nám dal poznat skrze Svého Syna ještě mnohem hlouběji, než Ho mohli poznávat před příchodem Ježíše Krista Izraelité. Izraelité byli Duchem Božím vedeni, aby vnímali Boha jako jedinou existující stvořitelskou Bytost. Když poslal Bůh Svého Syna, dal nám nahlédnout do hlubiny Svého vnitřního života.

Přece právě pohled k Bohu, který se nám dává poznat takový, jaký skutečně je, někdy dělá věřícím určité problémy. Vnitřní stav života Boží bytosti je zahalen tajemstvím. Toto tajemství vyjadřujeme i tím, že užíváme symbolu dýmu kadidla. V Písmu Svatém čteme, že Ježíše zahalil světlý oblak. Nebo při proměnění Páně na hoře Tábor před třemi apoštoly Pána Ježíše zastínil světlý oblak, což je viditelné znamení nedostupnosti Boží. Ne co do vztahu, ale co do prozkoumání nitra Boží bytosti.

Nemůžeme říci, že naprosto dokonale víme, kdo a jaký Bůh je. Není na překážku, abychom vyznávali Boha, milovali Ho, ale nemohli úplně proniknout do nejhlubší podstaty Božství. Můžeme si to ukázat na našem každodenním životě.

Znovu a znovu si musíme připomínat nesmírnou důstojnost, které se nám dostalo. Od počátku řekl Bůh: »Učiňmě člověka jako Náš obraz, Nám podobného.« V lidském životě je mnoho rysů, které nám napovídají – ne zcela vysvětlují – co je základem našeho života. Že totiž jsme stvořeni od Boha a smíme se radovat, že jsme byli znovu přijati jako Boží děti.

Když máme na mysli přirozené rodičovství, často se říká, že žádný z nás si sám nemohl vybrat své rodiče. Ale bylo potřebí, aby své rodiče jako dárce naší existence přijal s láskou a úctou. Už tato skutečnost našeho liského rodičovství a synovství naznačuje, že také my nemůžeme určovat, jaký by Bůh měl být anebo jaký by být neměl. Když nám Bůh toužil alespoň nahlédnout do hlubiny Svého nitra, pak je třeba, abychom Boha přijímali tak, jak On skutečně je.

Jak vnímá zvláště nejmenší dítě své rodiče? Děti nepřemýšlejí a není pro ně rozhodující složitost života nás dospělých, ale především vnímají, že mají v rodičích svou nezpochybnitelnou pomoc a ochranu. Jak jsme slyšeli v prvním čtení, jak zdůrazňoval Mojžíš: »Bůh se o tebe stará, chrání tě a před tebou odstraňoval všechny překážky.« Vztah mezi dítětem a rodiči je znamením, jak se smíme my cítit vůči Bohu, ať už by byl jedna nebo je skutečně trojí Osoba. V tomto smyslu to není rozhodující, protože Bůh nás miluje a my jako děti se smíme v Božích rukách cítit bezpečně.

Ale jestliže navíc Bůh nám dal postupně skrze Božího Syna hlouběji a hlouběji nahlédnout do vnitřní podstaty, je to prvek Jeho důvěry vůči nám. Jako dítě, které zpočátku nepřemýšlí o složitosti života dospělých, když roste, rok za rokem se mu postupně odhaluje, kdo jsou jeho rodiče se svým vlastním životem, který zpočátku dítě nemohlo vnímat ani chápat. Prostě se cítilo bezpečně v rodičovské starostlivé péči. Postupně dochází k odkrývání toho, kdo a jací jeho rodiče jsou. Můžeme si připomenout naši lidskou nedokonalost způsobenou hříšností, že můžeme někdy své rodiče poznávat nejenom po stránce vznešené, ale i po stránce lidské křehkosti. To u Boha samozřejmě není. Ale chtěl bych tento obraz uvést, že také nám se postupně dostalo poznání Boha krok za krokem víc a víc a přece zůstává nejhlubší hlubina ještě skryta tajemstvím. Přece jako u malého dítěte, které o svých rodičích vůbec nic nevědělo, nebránilo tomu, aby se cítilo dobře a dostávalo se mu ze strany rodičů veškeré péče, aniž by dítě vnímalo, že to rodiče dělají z lásky, stejně tak je to ve vztahu nás, Božích dětí, k našemu nebeskému Otci.

Skutečnost vyznání Boha v Trojici nejenom, že není překážkou, ale spíše naopak je podnětem, abychom k Bohu lnuli a milovali Ho vděčnou láskou, protože už Ho nyní můžeme poznávat ještě lépe a hlouběji, než jako tomu bylo od počátku. Když se pak jedná o toto tajemství, slyšeli jsme právě v posledních týdnech velikonoční doby, jak Ježíš v předvečer Svého utrpení říká o Svém Otci: »Filipe, tak dlouho jsem s vámi a ještě jsi Mne nepoznal? Kdo vidí Mne, vidí i Otce.« Na jedné straně mluví Ježíš o odlišnosti, protože se nazývá Synem. Syn je někdo jiný než Otec. A přece říká: »Kdo vidí Mne, vidí Otce.« Něco je rozdílného a něco naprosto společného. To je tajemství jediného Božství a tří Osob. Stejně tak, když říká o Duchu Svatém: »Jiného Pomocníka vám pošlu, ten vás naučí všechno a připomene vám všechno, co jsem vás učil Já.« Mluví také o Duchu Svatém jako o někom odlišném. A přece »Duch od Otce vychází a z Mého vezme, protože to, co je Otcovo, je zároveň Mé.« Něco je odlišné u Osoby Ducha Svatého a to podstatné je zase společné. Ježíš nám takto dává poznat tajemství Božské Bytosti, ve které se Bůh stává přítomný skrze Svého Syna v Duchu Svatém. Když myslíme na Ježíše, nezůstává Otec a Duch Svatý v pozadí. Když myslíme na Ducha Svatého, nezůstává Otec a Syn v pozadí. Když chválíme Otce, víme, že On se nám sklání skrze Svého Syna v Duchu Svatém. Takto se život tří Božských Osob zároveň i odlišuje a zároveň jednoznačně prolíná.

Bůh je sám o Sobě Trojosobní. Skrze dílo Své lásky, ve které se k nám sklonil, se nám takto dal poznat a my si můžeme uvědomit, co nám chtěl říci Pán Ježíš: »Kdo Mě bude milovat, k tomu přijdeme s Otcem a Duchem Svatým a budeme u něho bydlet.« To neoddělitelné, neodlučné společenství samotného Stvořitele a nás tvorů, které Bůh sám chtěl, aby tak bylo prožíváno. Abychom Jeho život sdíleli my a On se účastnil našeho života v Kristu, který se stal po Svém vzkříšení na věky člověkem ve spojení se Svým věčným Božstvím. Můžeme říci, že výraz naší víry má být vytrvalou, věčnou radostí z toho, že jsme nezůstali sami, ale že se nás Bůh ujal a spojil Svůj život s životem naším.

Amen.“



(kázání P. Josefa Smoly, mše svatá na slavnost Nejsvětější Trojice, Chrudim, neděle 7. června 2009)