Evangelium: Marek, 14. kapitola, 12. až 16. verš a 22. až 26. verš (Příprava velikonoční večeře, Ustanovení večeře Páně)
P. Josef Smola: „Shromáždění bratři a sestry, dnešní slavností se přenášíme opět do Svatého týdne. Tato slova z Evangelia svatého Marka jsme letos slyšeli na Květnou neděli, když jsme naslouchali o událostech, které následovaly po poslední večeři. Této části evangelia říkáme pašije – zpráva o utrpení, které se latinsky vysloví passio.
Ve všech čteních dnešní bohoslužby Slova se zdůrazňuje stránka oběti, stránka oběti Kristovy v Kristově eucharistické přítomnosti. Slyšeli jsme v prvním čtení o uzavření smlouvy mezi Bohem a Jeho vyvoleným národem, který vyvedl z egyptského otroctví. Tato smlouva byla potvrzena krví obětovaných zvířat – beránka nebo kozla.
V tomto smyslu smlouva bývá chápána jako závěť. Jak v Listě Židům, tak ve výkladu svatých otců se zdůrazňuje: závěť začíná platit, i když byla napsána mnohem dřív, až když zemře zůstavitel, který něco odkazuje. Vylití krve je symbol smrti, neboť byli tehdy Izraelité přesvědčeni, že sídlo života zvířat i lidí je v krvi. Kde krev neteče, tam člověk přestává žít.
Jestliže toto všechno bylo předobrazem ve Starém zákoně, nyní cítíme, jaký je to důraz na život Kristův, který nám odkázal Novou smlouvu, která znamená odpuštění hříchů – naprosté zbourání překážky, která lidem bránila, aby mohli dosáhnout společenství s Bohem. Tato Nová smlouva – závěť Ježíšova – je také potvrzena Krví. Nesrovnatelně vzácnější je Krev Kristova než předobrazná krev starozákonního obětovaného dobytčete.
Když přemýšlíme, co znamená v lidském životě oběť, víme, že po prvotním hříchu jsme se stali oddělení od Boha a nebylo moci, která by mohla způsobit, abychom mohli Boha najít. Bůh sám nám vykročil vstříc. Přes tuto oddělenost z nás úplně nezmizel stav, ve kterém jsme byli stvořeni: »Učiňmě člověka jako Náš obraz.« Přestože hřích nás od Boha oddělil, přece v nás cosi z Božího zůstalo pro nekonečnou Boží lásku k nám.
I když se poznání Boha nesmírně zkomplikovalo, přece je to znamení, že člověk k Bohu patří. Přes všechny modly a nepravé uctívání Boha – byť to byly všechno klamné představy – svatý Pavel říká: »Bůh nad tou dobou nevědomosti zamhouřil oči.« Proto nejen Izraelité byli povoláni Mojžíšovou smlouvou.
Nejenom my křesťané, když jsme byli povoláni obětí Kristovou, Jeho Krví, ale i dříve pohané přinášeli oběti bohu. Uvědomovali si, že člověk přece jenom nemůže žít sám ze sebe, že potřebuje oporu, i když přesně neví, kde ji hledat. Tím spíše, když se nám Bůh dal poznat, zjevil se nám nejprve v podobě Starého zákona a pak skrze Svého Syna. Jak začíná dnešními slovy: »Mnohokrát mluvil k našim otcům skrze proroky, ale naposled k nám promluvil skrze Svého vlastního Syna.«
Oběť je něco vlastního člověku už od jeho přirozenosti. Tím spíše oběť patří k člověku povolaného milostí Boží. Ať už vezmeme oběť samotného Božího Syna nebo předobrazné oběti Starého zákona – nebo i ty klamné oběti bůžkům – přece znamená oběť projev lidského odevzdání se do Božích rukou.
Skrze bohoslužebný úkon, kterým se přináší dar z obyčejného užívání do oblasti posvátné, se naznačuje, že dar proměněním – ve Starém zákoně třeba spálením na obětním oltáři – se podává Bohu. Podává se symbol lidského odevzdání se Bohu, Jeho ochraně, Jeho dobrotě. Jestliže se koná oběť a je Bohem přijata, znamená to v Boží vůli, že Bůh opět chce prožívat společenství se Svým lidem.
Oběť je symbolem společenství – nejen nás lidí mezi sebou, ale i lidí s Bohem. Skrze společenství s Bohem dopadá smysl a prožívání oběti na to, že se utváří lid Boží, společenství všech spojených s Bohem.
Jestliže toto platí obecně i pro starozákonní oběti a určitým způsobem snad i pro ty pohanské, jak nesrovnatelně vznešenější a vzácnější je, když se smíme účastnit oběti samotného Božího Syna. Zde se proměňuje chléb a víno. Proměňuje je sám Ježíš Kristus v Sebe samého. Tak, jako v dřívějších společenstvích nekonal oběť každý, ale třeba otec rodiny nebo kněz Starého zákona, v tomto smyslu je také – a tím spíše – Ježíš Kristus se Svou mocí knězem našeho společenství. Je naším zástupcem, naším jediným prostředníkem u Otce.
Zároveň Kristus, který je obětující Kněz, se učinil obětovaným darem. Naprosto dokonaleji, neskonale vznešeněji, než to mohly vyjádřit předobrazné starozákonní oběti. Stejně tak skrze skutečné Tělo a Krev Ježíše Krista přítomné na oltáři – ve kterém se Ježíš odevzává Svému Otci, ale ne za Sebe, ale za nás – se my všichni skrze Něho odevzdáváme do rukou Božích.
Účastí na každé mši svaté vyjadřujeme sebeobětování obětujícího se Bohu samotnému. Proto je tak důležité, abychom si vážili mše svaté jako vrcholného úkony Bohopocty i naší spásy. Můžeme dosáhnout milosti různými cestami, ale nejvznešenější způsob je mše svatá. Proto ji nemáme oceňovat jako viditelný úkon, který nemá už dnes žádnou hodnotu.
Právě naopak. Když si odmyslíme všechny doprovodné věci a soustředíme se na to podstatné, znamená účast na mši svaté nejintenzivnější a nejhlubší spojení s Kristem. Jak říká Pán Ježíš: »Kdo jí Mé Tělo, má v sobě život.« Má v sobě život Boží, který je život věčný. Ten proniká i hříchem poničený náš život, který se stal smrtelným, aby se proniknutý Duchem Božím stal a byl nesmrtelným.
Amen.“
(kázání P. Josefa Smoly, mše svatá na slavnost Těla a Krve Páně, Chrudim, čtvrtek 11. června 2009)