Uvažovali jsme o bohatství Božího slova, které je adresováno konkrétně každému z nás. Ale nejen toto slovo nás může sytit, a proto od stolu Slova teď přicházíme ke stolu eucharistie. Po staletí přistupovali kněží k oltáři se slovy: „Pak přistoupím k Božímu oltáři, k Bohu, který mě naplňuje radostí.“ (Žl 43,4) Oltář je ústředním bodem bohoslužebného prostoru. Připomíná oběť Pána Ježíše, jeho život vydaný za nás. Kristus je oběť, kněz i oltář. Oltář nám také připomíná stůl, u kterého seděl Ježíš se svými apoštoly při poslední večeři. Ve večeřadle a na Golgotě vyvrcholilo totiž Ježíšovo poslání. Právě nejhlubší schopností člověka je schopnost oběti. Pravá oběť vychází z hloubi srdce. Proto je oltář skutečným srdcem každého kostela. Oltář je přikryt bílým plátnem. Plátno je obrazem čistoty. Je výzvou k čistotě našich srdcí. Na začátku bohoslužby oběti zde ministrant rozprostře ještě plátěný ubrousek zvaný korporál. Ten má zachytit případné úlomky proměněného chleba. Na oltáři také hoří svíce. Stravují se, aby vydaly plamen světla a tepla. V tom je i nejhlubší smysl našeho života. Mimo adventní a postní dobu zdobí oltář květiny. Nesmí být umělé, protože oltář je místo života. Když po bohoslužbě slova asistence připravuje oltář, každý máme připravovat svá srdce.

Následuje obětní průvod. Věřící přináší své dary k oltáři. Někdy vás zastoupí ministrant, který podá knězi obětní dary. Ale lépe, když to udělá někdo z vás, protože stát před Bohem se svými dary – to je prastará tradice. Starý zákon zavazoval každého Izraelitu k tomu, aby obětoval plody země: „Až přijdeš do země, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává do dědictví a obsadíš ji a usadíš se v ní, vezmeš z prvotin všech prvních plodů, které vytěžíš ze své země, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, vložíš je do koše a půjdeš k místu, které vyvolí Hospodin, tvůj Bůh, aby tam přebývalo jeho jméno…. Kněz vezme koš z tvé ruky a postaví jej před oltář Hospodina, tvého Boha.“ (srv. Dt 26,1–11) Vidíme, že je to konkrétní. Život víry není nějaká utopie. Když připravujeme dary na oltář, musím se ptát: „Co je v mém košíčku? S čím já stojím před Bohem?“ Ve mši svaté se znovu odevzdává Bohu člověk i svět.

Nyní se musíme zastavit u obětních darů. Nejedná se totiž jen o chléb a víno. Těch darů, které můžeme a máme v tuto chvíli obětovat, je víc. Takovým prvním darem, který musí předcházet dary další, je dar smíření. Tento dar bývá nejtěžší, ale nesmíme na něj zapomenout, chceme-li se dobře účastnit mše svaté. Co mám na mysli, to nám ukáže úryvek z evangelia sv. Matouše: „Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar.“ (Mt 5,23–25) Smíření je podmínkou, aby Bůh přijal naši oběť. Samozřejmě každý máme nějaké konflikty. Konflikt ale není to nejhorší. Nejhorší je nepřátelství a odcizení, které se vůbec nesnažíme překonat. Odpuštění naopak rozbíjí bludný kruh nenávisti. Odpusťme lidem, že jsou zlí, protože ani my sami nejsme chodící dokonalost. Odpusťme jim, že jinak vidí, smýšlí, posuzují a reagují. Odpusťme, protože i my potřebujeme odpuštění. Kdyby ti to bylo nepřekonatelně těžké, pak alespoň přines svou touhu po odpuštění a modlitbu za toho bratra nebo sestru.

K obětnímu průvodu patří také dary hmotné. Od samého počátku své existence si křesťanské obce byly vědomy svých hmotných závazků spojených s chodem bohoslužeb, charitativní a apoštolskou činností. Víme, jak svatý Pavel vyzývá ke sbírkám na chudé. Hovoří o díle lásky. (srv. 2 Kor 8,6) V obětním průvodu lidé přinášeli potraviny, oděvy a další potřebné věci pro chudé. Později se stal obvyklým finanční příspěvek. I dnes při mši svaté přispíváte na všechny tyto potřeby. Někde je pěkný zvyk, přinášet peněžní sbírku spolu s chlebem a vínem, aby se podtrhla souvislost.

Dalším darem je dar chleba a vína. Ke každé mši svaté je potřeba kousek nekvašeného pšeničného chleba a trochu pravého vína kvašeného z hroznů. Proč? Protože chléb a víno to byly základní součásti výživy chudých lidí v Kristově době. Bez nich nebylo možné přežít. Pán Ježíš o sobě řekl: „Já jsem chléb živý.“ (Jan 6,51) Bez něho totiž také není možné přežít. Chléb a víno zasluhují úctu, protože jsou plodem země a plodem práce mnoha lidí. Pokusme si uvědomit, kolik lidí muselo pracovat, než se na náš stůl dostal rohlík. Tyto dva dary vlastně zahrnují celý svět, všechny živly a také práci člověka, proto zasluhují úctu. Mnozí si pamatují zvyk políbit chléb, který upadl na zem nebo označit křížem bochník před skrojením. Dnes, bohužel, můžeme vidět chléb pohozený na ulici. Také víno, které má rozveselovat lidská srdce a je symbolem lásky, bylo degradováno opilstvím. Ježíš nám přikazuje brát do rukou chléb, protože na něj dopadá světlý paprsek eucharistie.

Chléb a víno mají tedy svoji symboliku. Chléb je symbolem veškeré lidské práce, námahy a rozvoje. Když ho neseme k oltáři, máme s ním spojit všechny své práce a námahy uplynulého týdne. Spojujeme tak se mší svatou také všechna místa lidské práce. Ježíš, když proměnil chléb ve své tělo, dal každé lidské práci a námaze smysl a cenu. Víno je v liturgii symbolem všeho, co bolí a zač je nutno draze platit. Vylisované kvasící hrozny jsou obrazem lidského utrpení. Víno zastupuje všechna místa, kde lidé trpí, nemocniční sály, vězení a také třeba silnice, kde umírají lidé. Kristova krev v sobě spojuje, očišťuje a proměňuje všechna naše utrpení. Činí z nich kalich spásy. Tyto dary jsou také symbolem jednoty a společenství. Vyjadřuje to starokřesťanský spis Didaché, který pochází u prvního století: „Jako byly tyto nalámané chleby rozsety po horách a shromážděny se staly jedním, tak nechť je shromážděna Tvá církev od končin země do tvého království.“ Nemáme zde být jako vzájemně cizí. Jsme povoláni k jednotě.

Je tedy třeba, aby materielní dary byly doplněny dary duchovními. Nestačí jen peněžitý obnos, ani přinesení chleba a vína. To vše je jen předzvěstí jiné důležitější oběti, která má být spojena s Kristovou obětí. Mše svatá je obětí Ježíše Krista, ale také i naší obětí. Křtem se stáváme královským kněžstvem. Jsme schopni přinášet duchovní oběti: „skutky, modlitby a apoštolská činnost, manželství a rodinný život, každodenní práce a odpočinek duševní i tělesný, jsou-li konány v Duchu, ba i těžkosti života, jsou-li snášeny trpělivě, stávají se duchovními oběťmi Bohu... Vlastně všechno mohu s knězem položit na oltář: únavu, neúspěch, nepochopení, těžké úkoly, nemoc, ale také radost, úspěch, spokojenost, lásku, věrnost, své děti. Pro věřícího člověka je vše zaměřeno k Bohu a vše se může stát příležitostí k setkání s Ním. Ale všechno by to bylo málo, kdybych Bohu nedal sám sebe. Vyzývá k tomu svatý Pavel: „Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba.“ (Řím 12,1)

Kněz vezme dary a klade je na oltář. Přitom se modlí slovy židovské modlitby: „Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa. Z tvé štědrosti jsme přijali chléb… stane se nám chlebem věčného života.“ Podobně při kalichu. Jsou to slova, která se Ježíš modlil při poslední večeři. Právě těmito slovy kněz předává Bohu vše, co jste darovali, vaše duchovní oběti i vás samé. Když kněz připravuje kalich s vínem, přimíchá do kalichu trochu vody. Jednak proto, že to byl běžný zvyk. Palestinská vína byla silná, proto se pila zředěná. Ale hlavně to je gesto hluboce symbolické. To lidské – kapka vody je neoddělitelně spojena v Pánu Ježíši s tím Božským. Vyjadřuje to modlitba, kterou se kněz při tom modlí: „Jako se tato voda spojuje s vínem, tak ať jsme spojeni s božstvím věčného Slova, které je spojeno s naším lidstvím.“

Když jsou dary obětovány, modlí se ještě kněz modlitbu vydanosti: „S duší pokornou a se srdcem zkroušeným prosíme, Bože, abys nás přijal: ať se dnes před tebou staneme obětí, která se ti zalíbí.“ Ve mši svaté se máme zcela vydat Bohu tak, jak On se vydává nám.

Pak si kněz myje ruce. Nejde ani tak o hygienu, jako o výraz touhy po vnitřní čistotě. Kněz není bezhříšný, a tak když se blíží velkému tajemství, uvědomuje si svou nehodnost. Každý z nás může přijmout za svá slova, která se při tom modlí: „Smyj ze mě, Bože, mou nepravost a očisť mě od hříchu.“ Toužíme po tom, abychom k Bohu přišli s čistýma rukama a s čistým srdcem.

Dále kněz vyzývá lid k modlitbě za to, aby Bůh oběť přijal. Potom následuje modlitba nad dary. Ukazuje, že tyto dary byly vyňaty ze světského používání a určeny Pánu. Teď budou posvěceny, proměněny, aby i náš život byl posvěcen a proměněn.

Tato část mše svaté – příprava darů, je počátkem velkého tajemství. Vidíme, že všechno, co je lidské, všední a obyčejné souvisí s tím, co je Boží, nadpřirozené a svaté. Jakubův žebřík liturgie se pevně opírá z jedné strany o pozemské a každodenní a z druhé strany o nebe a jeho velikost. To vše pro nás a pro naši spásu.