Zvyk používání adventního věnce je starý přibližně 150 let. První adventní věnec měl podobu dřevěného kola od vozu. Jeho dějiny nás vedou do nejnižších sociálních vrstev obyvatel Hamburku minulého století, přesněji do Záchranného ústavu pro opuštěné děti.

Byla to slámou pokrytá ratejna, chatrč na zapadlém okraji města. Zde pracoval tehdy Johann Hinrich Wichern, mladý pedagog a později zakladatel „Vnitřní misie“, který v Göttingenu a v Berlíně studoval teologii. V roce 1839 poprvé pověsil tento kněz před vánocemi od stropu dřevěný kruh se svícemi. Celkem po obvodu kruhu bylo 23 svící, 4 velké – bílé a 19 malých – červených, na každý den do Štědrého dne. Denně během krátké pobožnosti, nejprve v polední přestávce a později za svítání, byla zapálena jedna svíce.

V roce 1851 byla poprvé vyzdobena celá jídelna tohoto útulku jedlovými větvičkami, stejně tak byl zdoben i věnec. Tento předvánoční zvyk se šířil velmi rychle. Poprvé měli adventní věnec v kostele v Cáchách, měl však pouze čtyři svíce.

Později se adventní věnec objevil v protestantském prostředí na severu země, potom v sousedních zemích. Ve 20. století se objevuje tento zvyk v jižní – katolické části Německa. Pomocí emigrantů se dostal adventní věnec až do Severní a Jižní Ameriky.

Rozsvícení svící na adventním věnci nepřímo navazuje na židovskou tradici starou 2000 let – na slavení svátků světel zvaných Chanuka. Na židovských chanukových svícnech se rozsvěcuje postupně osm světel. Některé zdroje ale odkazují i na starý germánský zvyk zapalování uprostřed zimy ohně v zeleném kruhu, který byl symbolem slunce.

Adventní věnec je často vykládán ve vztahu k zemi a čtyřem světovým stranám. Svíčky a jejich záře symbolizují světlo, které se rozsvěcuje v noci vánoční. Podle jiných výkladů byl věnec vždy (od románských dob) určen vítězi, tímto vítězem nad temnotou je podle křesťanské víry Ježíš, jehož narození je v adventu očekáváno. Je tradicí, že svíčky na adventním věnci jsou vždy zapalovány proti směru hodinových ručiček.

Tradiční barva adventního věnce je však červená a zelená. Červená upomíná na krev Kristovu prolitou za spásu světa, obě barvy pak symbolizují život. Jako ozdoba se používají také jablíčka, od času ráje jsou plody života – kulaté jako věnec sám a dobré jako Boží přízeň.

(Přejato a upraveno podle „Kirchen Zeitung“, Eichstätt 1992)