Milí věřící, drazí přátelé,

s Božím požehnáním jsme vstoupili do nového roku, do dalšího liturgického období. Jsme ještě plni dojmů a vděčnosti za krásné období Vánoc, neseme v sobě Krista, jímž nás Bůh Otec obdaroval a vcházíme do času, v němž se máme osvědčit jako ti, kteří jsou vyslaní, aby vydávali svědectví.
Stává se, zvláště po velikých svátcích, že lidská mysl pociťuje smutek z toho, že to krásné, milé je minulostí a přicházejí obavy, nejistoty z toho, co přijde...

Nedávno jsem pročítal historii jednoho menšího města a nabyl jsem dojmu, že čtu dějiny nikdy nekončící krize a zároveň nikdy nepohasínající naděje, že „to jednou bude lepší“.

A to plně odpovídá tomu, co prožíval náš Pán Ježíš Kristus: když začne veřejně působit, je zde pokoušení od ďábla na poušti – na samotném začátku! A toto pokoušení skončilo návratem s mocí Ducha do Galileje. Pán Ježíš ve své pokoře navazuje na Jana Křtitele, jehož se lidé různých stavů ptali, co mají dělat. Jan vyzývá k sounáležitosti, spokojenosti, a jak evangelium zaznamenává, všelijak jinak napomíná lid a ohlašuje radostnou zvěst. Pak už nemůže říkat nic – je uvězněn. Boží prozřetelností zanedlouho vystupuje ještě výrazněji Ježíš Kristus, který radostnou zvěst nejen ohlašuje, ale přímo ji přináší a žije.

Slyšme tedy nikdy nemlčící radostnou zvěst o přibližujícím se Božím království, o pozvednutí člověka z pádu a jeho vykoupení. Přijměme tu jistotu, kterou Pán přinesl, že každé pokoušení ve spojení s ním může být zdoláno a provázeno mocí Ducha svatého.

Do tohoto času všem žehná
P. Tomáš.