KVĚTNÁ NEDĚLE
Milí přátelé, drazí věřící, při Květné neděli si více než jindy uvědomujeme, že jsme svoláváni Božím hlasem k účasti na Božím životě. Vycházíme ze svých příbytků, přicházíme na místo shromáždění a odtud se vydáváme do chrámu. Touto kratičkou cestou, poutí, dáváme najevo, že následujeme Pána. Nyní jsme opustili všechno a jdeme za ním. Držíme v rukou ratolesti, v jižních zemích palmové, znamení vítězství. Pán dává člověku znamení, které ještě plně nechápeme. Znamení vítězství, které se zdá být na dosah a přitom události neodvratně směřují až k smrti na kříži. Držíme ratolesti, znamení vítězství mučedníků – dokonce takovou důvěru nám Pán dává! V chrámu – předzvěsti Nového Jeruzaléma – čteme živý příběh umučení Pána Ježíše Krista. Příběh o Kristově blízkém času, zasednutí k hostině velikonočního beránka, o lámání chleba a krvi nové smlouvy: „To je mé tělo, to je má krev nové smlouvy…“ a nám se chce dodat: „Tím beránkem jsem já.“ Pašijové evangelium pokračuje zradou, zapřením, slabostí, ponížením, zesměšněním, opuštěností na kříži, Kristovou smrtí a nakonec vyznáním pohanského setníka a jeho lidí: „To byl opravdu Syn Boží!“
ZELENÝ ČTVRTEK
Večer Zeleného čtvrtku už patří k prvnímu dni Velikonočního tridua.
V historii čtvrtek Svatého týdne patřil smíření veřejných hříšníků. Církevní společenství znovu k sobě přijímalo věřící ze stavu kajícníků a plačících – vztah s německým slovesem grienen nebo greinen, což znamená plakat – odtud lidovým přenosem k zelené grün barvě.
Slavení večerní liturgie Zeleného čtvrtku určuje vzpomínka na poslední večeři, ustanovení eucharistie a obřad mytí nohou, symbol Ježíšovy služebné lásky. K těmto základním bodům přistupují další historické obyčeje, které doplňují půst k dokonalosti – půst očí (dřívější zahalování obrazů) a půst uší (zmlknutí zvonů a varhan), které poukazují na Kristovu vydanost a zřeknutí se sebe samého. Ve starozákonním čtení o nutnosti zabití velikonočního beránka, jehož krev zachraňuje od ničící rány, si uvědomujeme, že to tak muselo být a že tím pravým Velikonočním Beránkem je Kristus, který se zříká i života, abychom my mohli žít. Zároveň jsme poučeni, že je to ustanovení věčné, po všechna pokolení.
Jsme vděční za kalich spásy, naplnění předobrazu beránka, který je zabit a snímá hříchy světa.
Druhé čtení z listu 1 Korinťanům jsou vlastně konsekrační slova, vše je krátké, stručné, vše spěje k naplnění, dokončení.
Umývání nohou učedníkům, jinak úkol otroků, ukazuje na Kristův nejvnitřnější postoj: nechce vládnout, ale sloužit, jeho láska nezná hranic.
Kristovo ponížení, vyprázdnění se dále připomíná odhalením oltáře, přenesením eucharistie na jiné místo. Chceme slyšet na Ježíšovu prosbu neopouštět jej, zůstat s ním a bdít v Getsemanské zahradě.