Podivuhodná výměna
Kněžské povolání je tajemství. Je to tajemství „podivuhodné výměny“ – admirabile commercium – mezi Bohem a člověkem. Člověk dává Kristu své lidství, aby jej On mohl použít jako nástroj spásy a učinit z toho člověka takřka své druhé já.

Pokud nezachytíme tajemství této „výměny“, pak nedokážeme pochopit, jak nějaký mladík může vůbec zaslechnout slova: „Následuj mě!“ a dokáže se zříci všeho pro Krista s jistotou, že na této cestě realizuje naplno svou lidskou osobnost.
Jan Pavel II.



Muž Boží, člověk společenství
Kněz je mužem Božím, služebníkem Pána. Může přirozeně konat nadpřirozené činy, protože působí v osobě Kristově. Skrze něj přichází vyšší síla, jíž se v daných momentech tento pokorný a radostný člověk stává nástrojem. Je prostředníkem Ducha svatého. Mezi ním a Božím světem funguje jedinečný vztah, zplnomocnění a božská důvěra.

Nicméně tento dar kněz nepřijímá pro sebe, ale pro druhé. Posvátný rozměr je plně podřízen rozměru apoštolskému, tedy kněžskému poslání a kněžské službě. To víme dobře – kněz je člověk, který nežije pro sebe, ale pro druhé. Je člověkem společenství. Tento aspekt kněžského života je dnes lépe pochopen. Služba, kterou vykonává ve prospěch společnosti, zvláště té církevní, hojně ospravedlňuje existenci kněžství. Svět i církev jej potřebují.
Pavel VI.


Žít a znát Slovo
Kněz, aby byl autentickým vůdcem společenství a opravdovým správcem Božích tajemství, musí být také mužem Božího slova, velkodušným a neúnavným hlasatelem evangelia. Dnes je to tváří v tvář nezměrným úkolům „nové evangelizace“ ještě naléhavější.

Je to náročný rozměr, protože dnešní lidé očekávají od kněze více slovo „žité“ než jen „hlásané“. Kněz musí „žít ze Slova“.

Zároveň však musí usilovat o to, aby byl intelektuálně připraven, aby je důkladně znal a účinně je hlásal.

V naší době, charakterizované vysokým stupněm specializace téměř ve všech oblastech života, je více než kdy jindy důležitá intelektuální formace. Umožňuje navázat intenzivní a tvůrčí dialog se současným myšlením.
Jan Pavel II.


Posvěcovat sebe pro posvěcování druhých
Jan Maria Vianney posvěcoval sebe, aby byl více schopným posvěcovat druhé. Jistě, obrácení zůstává tajemstvím srdcí, která mají svobodu rozhodnutí i tajemstvím Boží milosti.

Kněz má svou službou dávat lidem světlo, nasměrovat je ke zpovědnici a udělovat jim svátosti. Tyto svátosti jsou opravdu Kristovými skutky a jejich účinnost není snížena nedokonalostí nebo nehodností služebníka. Jejich užitek však závisí i na dispozicích těch, kdo je přijímají. Tyto dispozice jsou významně posilovány osobní svatostí kněze, jeho věrným svědectvím a vzájemným obohacováním v rámci společenství svatých.

Svatý Pavel řekl: „Na svém těle doplňuji, co ještě zbývá doplnit na Kristových utrpeních pro jeho tělo, kterým je církev.“ (Kol 1, 24) Jan Maria Vianney chtěl jakoby vymámit na Bohu milosti obrácení nejen svou modlitbou, ale i obětí celého svého života.
Jan Pavel II.


S prázdnýma rukama tváří v tvář Lásce
Láska mě přivítala,
avšak má duše se stáhla zpět,
proviněná prachem a hříchem.

Když mě vroucí Láska viděla netečného
již od chvíle, kdy jsem vstoupil,
přiblížila se ke mně ještě blíže
a jemně se mne ptala, zda mi něco nechybí.

Host, odpověděl jsem,
který by byl hoden být zde.
Láska řekla: Ty jsi ten host.
Já, nevychovaný, neuznalý?
Moje milá, nedokážu se na tebe ani podívat.

Láska mě vzala za ruku a s úsměvem mi odpověděla:
Kdo udělal oči, když ne já?
Ano, Pane, ale ony jsou mé.
Ať jde můj stud tam, kam si zaslouží.

A ty nevíš, říká Láska, kdo nesl vinu?
Dobře, moje milá, budu ti sloužit.
Posaď se, říká Láska, a ochutnej mého těla.
Tak jsem se posadil a jedl jsem.
George Herbert


Sociální paradox
Na rozdíl od jiných je kněz mezi lidmi jako obětní beránek, který patří všem. Veřejný otrok k obecnému použití.

Vtěluje sociální paradox křesťanství, ve kterém je nejpokornější nejvyšším a ten, který vede, nejvíce slouží.
Igino Giordani


Úkon lásky
Sv. Jan Maria Vianney (1786 - 1859)

Miluji Tě, můj Bože,
a toužím Tě milovat
až do posledního dechu svého života.

Miluji Tě, Bože nekonečně vlídný.
raději chci zemřít láskou k Tobě
než žít jen okamžik bez lásky k Tobě.

Miluji Tě, Pane,
a prosím Tě o jedinou milost,
abych Tě směl milovat věčně.

Miluji Tě, můj Bože,
toužím po nebi,
jen mít to štěstí
milovat Tě dokonale.

Můj Bože,
když nemůže můj jazyk
nepřetržitě říkat „Miluji Tě“,
chci, aby Ti to opakovalo moje srdce
při každém svém tepu.

Miluji Tě, můj božský Spasiteli,
protože jsi byl pro mě ukřižován
a držíš mě zde dole ukřižovaného
spolu s Tebou.

Můj Bože,
uděl mi milost zemřít láskou k Tobě
a s vědomím, že Tě miluji.