Myslíte, že má smysl slavit advent v dnešní době, kdy každý má plno problémů, které doba přináší a taky už je třeba plánovat a chystat se na Vánoce?

Ona je otázka, co myslíte slovem slavit – jestli jako dlouhé ponocování s alkoholem atd., tak to k slavení adventu nepatří, ale pravé prožívání adventu je to, co jste tvrdil ke konci své otázky: plánovat a chystat se na Vánoce – tedy nejen nakupováním, ale i tím, že si člověk udělá pořádek ve svých vztazích – sám se sebou, s okolím a i s Bohem.



Není advent dnes už jen přežitkem?

Naopak: v zájmu plurality to vnímám jako krásnou nabídku pro duchovní život, navíc osvědčenou staletou praxí.



Mohl byste mi poradit, co konkrétně dělat, aby advent neproběhl mezi prsty?

Smysl adventu je naplňovat výzvu „Buďte bdělí!“ – tak udělejte něco, co vás trošičku vyvede z míry a připomene vám, kam životem směřuje: např. dát si hodinky na druhou ruku, sednout si jinak u stolu s rodinou, chodit do práci jinou cestou – třeba kolem kostela atd.



Na co se mám v adventu připravit, čemu přikládat důraz, čeho si nevšímat? (přeloženo ze slovenštiny)

Myslím, že tradicí osvědčený způsob jsou tzv. rorátní mše – tj. mše svaté ráno. Když se vám to podaří aspoň nějaký všední den, tak je to jistě dobré...



Můžete mi vysvětlit, čím to, že muslimové slaví svůj ramadan tak intenzivně a křesťané advent popř. půst v lepším případě „přežijí“ (v horším o něm skoro nevědí)? Kde je chyba?

V zneužívání toho úžasného daru, který nám byl opět dán jako plod Kristova vykoupení – svobody. Ta nese v sobě možnost i laxnosti.



Jak byste doporučil slavit advent mé pětičlenné rodině?

Určit přesný čas během dne, kdy se rodina sejde ke krátké modlitbě – ať ji vede třeba každý den někdo jiný (krátká = maximálně tři minuty).



Jaký je rozdíl mezi adventní dobou a postní dobou?

V nynější praxi církve je půst přípravou (obnovou) křtu a všeho, co s tím souvisí, ale advent je radostnou přípravou na setkání s Kristem.



V katolických kruzích bývá advent často prezentován podobně jako doba postní před Velikonocemi. Mám na mysli odepření si něčeho příjemného, zdrženlivost v jídle, vyhýbání se zábavám tanečním i jiným apod. Já osobně chápu advent jako skutečnou radost, radostné očekávání – což je ovšem v rozporu s tím co často slyšíme z kazatelen. Můžete se k tomu vyjádřit?

Chcete-li slovní hříčku: v postě se „umrtvuji“ (= odříkám si a snažím se zbavit zlozvyků atd.) a v adventě se „oživuji“ (= snažím se konat dobro, oživit modlitbu a víc myslet na druhé – i třeba tím nakupováním dárků).



Jak prožít advent bez „vybuzovaných výčitek svědomí“ a v „radostném očekávání“?

Znám situaci, kdy jsem sám nemocný, tak si také říkám, co všechno stihnu v posteli. A později se ukáže, že to prostě nejde. Když je člověk nemocný, tak je nemocný. Buďme realisti.



Jak advent dějinně vznikl a jaký je jeho původní význam a jeho původní podoba slavení?

Je několik teorií o vzniku adventu, ale snad pro mne ta nejpřijatelnější vidí vznik adventu jako přípravu na nejstarší vánoční svátek, a tím bylo Zjevení Páně neboli Epifanie. To byl významný den i tím, že se uděloval křest dospělým (první termín byl o velikonoční vigilii): tedy advent vzniká jako čtyřicetidenní příprava před křtem – začátek byl na sv. Martina,  11. listopadu – a v překladu se tomu říkalo „Svatomartinské čtyřicetidenní“ (jedná se o dobu cca 6. století), Ambroziánská liturgie v Miláně má dodnes šest adventních nedělí, ale později (cca ve 12. století) převládlo vnímání adventu jako přípravy na Ježíšův příchod – i v eschatologickém slova smyslu – a prosadilo se podle vzoru římské liturgie slavení pozdějšího vánočního svátku – Narození Páně, tj. 25. prosince – a tím se přišlo o část té čtyřicetidenní přípravy.



Zmínil jste se o tom, že advent postupně získal také smysl přípravy na druhý Kristův příchod. Co je podle vás v adventu důležitější: příprava na Vánoce nebo tento eschatologický rozměr?

Pro mne to splývá. Příprava na oslavu Narození Krista je i přípravou na setkání s Ním. Myslím to ve shodě s výrokem jednoho církevního otce (nevzpomínám si kterého): „Co by ti prospělo, že se Ježíš narodil v Betlémě, kdyby se nenarodil ve Tvém srdci?“ Ježíš se rodí v našem srdci skrze víru. A víra směřuje ke konkrétnímu cíli: setkání s Kristem.



V mnoha farnostech se 24. prosince odpoledne koná jakási „vigilie pro děti“, což asi nemůže být v pravém slova smyslu vigilie. Pořádal jste takové vánoční bohoslužby také, když jste působil ve farnosti? Má případně nějaká specifika? Jak ji připravit co nejlépe?

Ano. Pořádal. A myslím, že jsme k tomu byli donuceni bolševikama, protože organizovali cílevědomé rušení půlnočních bohoslužeb. Tak se tato bohoslužba přesouvala na dřívější dobu. Až se v tom objevil i nový smysl – Vánoce nezačínám společným jídlem, ale společnou bohoslužbou. Rád vzpomínám na chvíle, kdy jsme šli z kostela a těšili se na stromeček a cestou se dívali do oken, kde už stromeček svítí. Proto bych doporučoval, aby tato mše končila za tmy.

Je-li to mše svatá, kde se předpokládá hlavně účast dětí, měla by odpovídat zapojením, délkou i hudbou dětem: obětní průvod, kde každé dítě něco přináší; přímluvy za děti celého světa, které nemohou slavit Vánoce atd.



Poznámka: Tento text je výtahem z on-line rozhovoru s Dr. Vojtěchem Eliášem, který proběhl na portálu www.vira.cz. Některé pasáže jsme vynechali a jednotlivé dotazy přeuspořádali. Opravili jsme nalezené chyby (překlepy) a text graficky upravili do standarní podoby našich článků. Rozhovor v celém znění naleznete zde.