Benedikt XVI.: »Má ještě dnes „Spasitel“ nějakou hodnotu a význam pro člověka třetího tisíciletí? Je „Spasitel“ ještě zapotřebí člověku, který dosáhl Měsíce a Marsu a chystá se dobývat vesmír? Člověku, který bez omezení zkoumá tajemství přírody a dokáže rozluštit dokonce i podivuhodné kódy lidského genomu? Potřebuje Spasitele člověk, který vynalezl interaktivní komunikaci a který brázdí virtuální oceán internetu a díky nejmodernějším a nejpokročilejším massmediálním technologiím učinil nyní ze Země, z tohoto velkého společného domova, malou globální vesnici? Tento člověk jednadvacátého století se prezentuje jako jistý a soběstačný tvůrce vlastního osudu, zanícený stavitel neoddiskutovatelných úspěchů.

Zdá se, ale není tomu tak. Stále se umírá hladem a žízní, nemocemi a bídou. I v tomto čase hojnosti a nezřízeného konzumu. Existuje stále někdo, kdo je otrokem, vykořisťovaným a potupeným ve své důstojnosti; kdo je obětí rasové či náboženské nenávisti a komu je netolerancí a diskriminací, politickými zásahy a fyzickým či morálním nátlakem bráněno ve svobodném vyznávání vlastní víry. Existují takoví, kteří vidí, jak je jejich vlastní tělo či jejich blízkých, zejména dětí, trápeno zbraněmi, terorismem a všemi druhy násilí i v době, v níž každý vzývá a pro všechny vyhlašuje pokrok, solidaritu a mír. A co říci o těch, kteří jsou zbaveni naděje a donuceni opustit svoje domovy a vlast, aby hledali životní podmínky hodné člověka někde jinde? Co dělat pro ty, kteří jsou podvedeni lacinými proroky štěstí, kteří jsou křehcí ve svých vztazích a neschopní vzít na sebe stálou odpovědnost za svou přítomnost i svou budoucnost, kráčejí tunelem samoty a často končí jako otroci alkoholu či drog? Co si pomyslet o těch, kteří volí smrt a přitom se domnívají, že velebí život?

Jak neslyšet, že právě z hloubi tohoto radujícího se i zoufajícího lidstva vychází drásavé volání o pomoc? Jsou Vánoce: dnes přichází na svět „pravé světlo, které osvěcuje každého člověka.“ (Jan 1, 9) „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi,“ (Jan 1, 14) prohlašuje evangelista Jan. Dnes, právě dnes, Kristus znovu přichází „mezi své“ a tomu, kdo Ho přijme, dává „moc stát se Božím dítětem“; nabízí příležitost zahlédnout Božskou slávu a sdílet radost Lásky, která se v Betlémě stala člověkem pro nás. Dnes, také dnes, „náš Spasitel přišel na svět,“ protože ví, že Ho potřebujeme. Navzdory tolikerým formám pokroku, lidská bytost zůstala stejnou jako vždycky: svobodou napjatou mezi dobrem a zlem, mezi životem a smrtí. A právě tam, v jejím nitru, které Bible nazývá „srdcem“, má vždycky zapotřebí být „spasena“. A v současné, postmoderní epoše potřebuje Spasitele snad ještě více, protože společnost, v níž žije, se stala komplikovanější, a ohrožení její osobní a morální integrity jsou záludnější. Kdo ji může bránit, ne-li Ten, který ji miluje do té míry, že obětuje na kříži svého jednorozeného Syna jako Spasitele světa?«



(Text je úryvkem z poselství Urbi et orbi, které pronesl papež Benedikt XVI. na Boží hod vánoční 2006.)