P. Jaroslav Axler: (Pan farář si jako obvykle nejprve prohlédl obrázky dětí, které tentokrát kreslily, na čem se dá v kostele sedět.) „Pán Bůh nás udělal tak, že nejsme jako andělé, ale máme i tělo: ruce, nohy a celí, jak jsme. Když přijdeme do kostela na mši svatou, nemodlíme se jenom tím, že na Boha myslíme a s Ním mluvíme, ale také tím, co děláme s naším tělem, protože všechno k něčemu je. Tak si to postupně probereme. Začneme sezením. Teď jsme seděli u čtení. Kdy ještě sedíme?“

Děti: „Při kázání.“

P. Jaroslav Axler: „Ano, správně. Vy sedíte, já třeba ne...“

Děti: „Při přinášení darů a přijímání.“

P. Jaroslav Axler: „Dobře. Sezení totiž má vyjadřovat, že se soustředíme a posloucháme. Po svatém přijímání mluvíme s Pánem Ježíšem, takže sedíme proto, abychom se dobře soustředili. Proto jsou v kostele lavice. Co v nich najdete?“

Děti: „Zpěvníky, Kancionál.“

P. Jaroslav Axler: „Ano, někdy třeba Hosanu. Ještě jste tam někdy něco našly? Třeba abyste si mohly kleknout, tak tam jsou...“

Děti: „Takové »podušky«.“

P. Jaroslav Axler: „V lavicích také občas najdete deštníky, když je tam někdo zapomene, nebo svaté obrázky. Ale to tam být nemusí. Když v lavicích nesedíte, tak co?“

Děti: „Stojíme.“

P. Jaroslav Axler: „Kdy stojíme při mši?“

Děti: „Na začátku.“

P. Jaroslav Axler: „To je jako ve škole. Kdy ještě?“

Děti: „Při evangeliu.“

P. Jaroslav Axler: „A ještě na závěr. Někdy se stojí při modlitbě nad dary a eucharistické modlitbě... Když se na začátku stojí, znamená to jako ve škole. Když do třídy přijde pan učitel, proč se postavíte? Pohodlnější by bylo sedět, ne?“

Děti: „Protože tím zdravíme.“

P. Jaroslav Axler: „Stejně tak tady, protože věříme, že k nám přichází »Ten Nejlepší«, Pán Ježíš, a povstaneme. Pán Ježíš přichází i v evangeliu, proto stojíme i při něm. A na závěr taky. Co můžeme ještě dělat v lavicích? Sedět, stát...“

Děti: „Klečet.“

P. Jaroslav Axler: „Kolikrát při mši klečíme?“

Děti: „Dvakrát.“

P. Jaroslav Axler: „Kdy?“

Děti: „Při proměňování a před přijímáním.“

P. Jaroslav Axler: „Třeba někdo i po něm. Jestli jste dobře koukaly, třeba pan farář a ministranti klečí víckrát.“

Děti: „Při adoraci.“

P. Jaroslav Axler: „Dobře, to není při mši svaté, ale je to pravda. Když jsme na začátku s ministranty přišli, co jsme udělali?“

Děti: „Poklekli.“

P. Jaroslav Axler: „Že jo. A až budeme odcházet, poklekneme také. To je stejné, jako když přijdete vy do kostela. Pokleknete a pozdravíte Pána Ježíše, který je ve svatostánku. My jsme Ho také pozdravili. S panem farářem a ministranty poklekáme celkem čtyřikrát. To máme sezení, stání, klečení. Co ještě? S panem vikářem jsme políbili oltář. A co ministranti?“

Děti: „Ti se poklonili.“

P. Jaroslav Axler: „Co má vyjadřovat úklona a pokleknutí? Ne abychom si procvičili záda.“ (Děti se smějí.) „Proč to děláme? Protože tady ve svatostánku je Pán Ježíš. A oltář nám také připomíná Pána Ježíše, který visel na dřevě a za nás se obětoval. Proto máme jako nejsvětější svátost oltářní. Když přecházíme kolem oltáře, vždycky se pokloníme. Vlastně se neklaníme tomu oltáři. Vzdáváme tak úctu Pánu Ježíši. Zopakujeme si to. Sedíme v lavici nebo na sédes – to je sedadlo pro pana faráře nebo někdy ministranty. Taky se klaníme – většinou k oltáři. Poklekáme u svatostánku. Klečíme při proměňování a před přijímáním. Stojíme, abychom byli připravení vzdát Pánu Ježíši úctu. Už to máte zmáknuté. Při mši používáme ještě něco důležitého. Co to je?“ (Ukazuje na ruce, děti naznačují různé sepnutí rukou.) „Proč je spínáme? Proč je třeba nemáme volně? Kdy je spínáme?“

Děti: „Když se modlíme.“

P. Jaroslav Axler: „Protože to naznačuje, že jsme připravení. Že jsme tu teďka pro Pána Boha. Jenom pro Něj, pro nikoho jiného. Takže sepnuté ruce nám to připomínají. Když se modlíme, sepneme ruce. S rukama při mši děláme ještě něco jiného. Už jsme to dneska dělali...“

Děti: „Kříž.“

P. Jaroslav Axler: „Velký a malý kříž na znamení ukřižování Pána Ježíše. Co ještě děláme s rukama? To ještě přijde... »Pokoj Páně ať zůstává vždycky s vámi. Pozdravte se pozdravením pokoje.« Ruce nám neslouží k tomu, abychom druhé mlátili, ale k tomu, abychom jim přáli všechno dobré a pomáhali jim. Při mši používáme ruce, abychom druhým popřáli Boží pokoj. Tak si to pamatujte a občas si vzpomeňte. Všechno, co děláme, nám nějak připomíná Pána Ježíše a Jeho lásku. A jestli jste dobře poslouchaly, tak správně vyplníte test...“



(kázání P. Jaroslava Axlera, 78. dětská mše svatá, Chrudim, pondělí 29. ledna 2007)



Přímluvy: (Haškovi)
Prosme společně Pána Ježíše, který je zde s námi.

Pane, prosíme Tě za staré lidi, o které ztratili jejich příbuzní zájem. Prosíme Tě, vyslyš nás.
Pane, prosíme Tě, drž nad námi Svou ochrannou ruku při prožívání jarních prázdnin. Prosíme Tě, vyslyš nás.
Pane, prosíme Tě za těžce nemocné a umírající lidi. Prosíme Tě, vyslyš nás.
Pane, prosíme Tě za děti, které jsou ve škole šikanovány svými spolužáky. Prosíme Tě, vyslyš nás.
Pane, prosíme Tě za duše v očistci. Prosíme Tě, vyslyš nás.
Pane, prosíme Tě za lidi, kterým se nepodařilo najít cestu k Tobě. Prosíme Tě, vyslyš nás.
Pane, prosíme Tě za vzájemné pochopení dětí a rodičů. Prosíme Tě, vyslyš nás.
Pane, prosíme Tě, ať čerpáme sílu v každodenních modlitbách. Prosíme Tě, vyslyš nás.
Pane, prosíme Tě za mír na celém světě. Prosíme Tě, vyslyš nás.
Pane, prosíme Tě za lidi, aby si uvědomovali sílu svých slov, které by mohly ublížit. Prosíme Tě, vyslyš nás.
Prosíme Tě, Pane, za spásu pro všechny, kteří si vzali život. Prosíme Tě, vyslyš nás.

Pane Ježíši, věříme, že nás slyšíš a vyslyšíš, neboť Ty žiješ a vládneš na věky věků. Amen.