Svatý týden začíná liturgickým průvodem. Má to svůj symbolický význam. Život je jako cesta. Život ve víře je cesta s Kristem. Člověk je na cestě. Věřící člověk je na cestě s Kristem. Svatý týden je kus života, je to skutečná cesta s Ježíšem. Jinak nemá cenu! To by nám zůstal pouze náboženský folklor. Můžeme se dnes vydat na cestu Svatým týdnem. Chceme?!




Květná neděle.
Pán vstupuje slavnostně do Jeruzaléma – do města, které miloval. Dav Mu provolává slávu – město Jej přijímá. Lidé drží v rukou ratolesti palem a volají: „Hosana!“ Vládne velké nadšení. Tyto ratolesti však brzy padají na zem a uvadají – za krátkou dobu tentýž dav volá: „Ukřižuj!“ Jásavý průvod a radostné rozechvění nejsou trvalým stavem ani v Jeruzalémě, ani v lidském srdci. To podstatné má jinou podobu. To podstatné je jeho království – tedy stav, kdy se mu bezvýhradně odevzdáme. Abychom k tomu dospěli, nesmíme zůstat stát na ulici našeho života s povadlou zvykovou vírou. Musíme dovnitř!




Zelený čtvrtek.
Je třeba vstupovat s Ježíšem a bratry do večeřadla. To je škola niternosti, důvěry, přijímání a čistoty. Jsme omýváni Jeho pokornou službou a pak pozváni do největší blízkosti. Víra a láska jde od srdce k srdci. Tento večer nás učí napodobit Mistra, stát se darem druhým. Chléb leží na stole a je k dispozici těm, kdo přichází. On je chlebem pro nás. Jsme pak chlebem pro druhé?!



Velký pátek.
Tento den nás učí zastavit se na cestě a neutíkat pryč. Učí nás stát pod křížem jako Maria a Jan. Setrvat! Až do určitého okamžiku se celý život jednoho mladého muže odvíjel poklidně a spokojeně. Domníval se, že mu Bůh žehná pro jeho dobrotu. Měl hodnou ženu, tři děti a pracoval pro církev i pro druhé. Tento jeho přístup k víře a k životu ho provázel až do chvíle, kdy jeden z jeho dobrých přátel těžce onemocněl a zakrátko zemřel. Byl otřesen, něco se v něm zlomilo. „V těchto těžkých dnech jsem pochopil, že by Bůh mohl dopustit tutéž zkušenost i na mně, na mé ženě, na mých dětech. Tehdy jsem se vnitřně vzbouřil. Uvědomil jsem si totiž, že Bůh již není ručitelem mého pozemského pocitu bezpečí a vnějšího lidského štěstí. Náhle jsem také zjistil, jak velice je mi vzdálen trpící Ježíš na kříži, který mě zve k následování. Ačkoli nechci, velice se vnitřně bouřím proti Bohu, který dopouští, anebo, jak se mi někdy zdá, přímo způsobuje utrpení. Tato bolestná zkušenost mi ukázala, jak velice se soustřeďuji sám na sebe, na svou rodinu a jak daleká je ještě cesta ke skutečné víře v ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše, jak daleká je přede mnou cesta ke skutečné poslušnosti Boha.“



Bílá sobota.
Cesta se znovu zastavila, nejde to dál. Neslaví se žádná liturgie. Ptáme se: „Nejsme s Kristem ve slepé ulici?“ Tento den nás učí prodlévat v tichu u Jeho hrobu. Vydržet to, že se zdánlivě nic neděje, že je ticho a tma. To je Bílá sobota.



Zmrtvýchvstání Páně.
On sám se k nám připojuje na cestě. Naše cesta je Jeho cestou. Nepoznáváme ho nejprve. Pak se pomalu rozhořívá srdce. Otvírá totiž Písma a láme chléb. Nakonec se setkáváme se Zmrtvýchvstalým. Jsme u Něj a On u nás. To je plnost světla. To je radost!



Svatý týden je Jeho dar. Vstupme do něj celí, abychom vyšli noví.

K tomu vám žehnám!