Je ticho a tma, jen tu a tam jsou slyšet zvuky kroků po podlaze. Nic nevidíme. Nevíme, kde jsme, a netušíme, co se bude dít. Nacházíme se někde nedaleko chalupy, ze které jsme se pár hodin po setmění vypravili, v nadzemním podlaží jakési budovy. V místnosti je přítmí a na očích máme šátky. Sedíme vedle sebe, možná i za sebou, na nějakých židlích. Zvuk kroků na podlaze utichá. Zažíváme téměř zhmotněný pocit toho, že se v tomto pro nás neuchopitelném prostředí zakrátko něco stane, ale netušíme, zda to přijde rychle nebo pomalu, zda ten neznámý a ve vzduchu pulzující podnět v nás vyvolá úlek, překvapení nebo údiv. Zaplavuje nás zvláštní směs očekávání a tajemna. Je jasné, že se nechystá žádný žert, žádná recese. Navozená situace je napjatá… V tom do naprostého ticha a do téměř úplné tmy nastupují hluboké a pronikavé tóny piana, které ještě více vyostřují děj chvíle, jejíž jsme nehybnou stafáží a, jak nově zažíváme, zároveň cílenými adresáty. Tóny nás vtahují do úvodu jakéhosi hudebního dramatu. Děje, o kterém nevíme, kdo jej vytváří, s jakým cílem to dělá a co bude následovat. Hudební nástroj je někde úplně blízko, skoro až mezi námi. Do ponuré a tajemné hudební melodie po chvíli vstupuje vážný, napůl záhadný a napůl známý mužský hlas, který z prostoru od piana líčí příběh jakési osoby. Muže, který se ve tmě a větru vrací z daleké cesty do sídla svých předků, nahoru bere po dvou kamenné schody, aby vzápětí neklidně spěchal dlouhou chodbou a mířil ke dveřím, za nimiž tuší něco, co hledá… Skrývá se snad v tomto obraze pro nás klíč k nalezení hledané sošky? A jak s tím mlhavým sdělením naložit?... Možná se v ději příběhu tak trochu zrcadlí i naše před chvílí zažité krátké putování sem nahoru: docela nevlídné venkovní šlapání po tmě, při kterém se až odněkud z velké dálky ozývaly skřeky halloweenských strašidel, a na něž navazovalo stoupání po schodech, v našem případě tedy s šátky na očích…Vzápětí střih v aranžované dějové lince a my se s přetrvávajícím němým údivem, každý sám a zároveň i všichni společně, ocitáme v pohádkovém prostředí zámků a princezen, draků a slují, kouzel a čar. K našim uším tentokrát doléhá jiný hlas, vlídný a sytý, vydávaný ženskou bytostí. Tajemný pianista se s lehkostí letícího ptáka přizpůsobuje změně literárního žánru a pokračuje v neuvěřitelně citlivém a podmanivém hudebním doprovodu děje.
Tato událost je skutečná. Stala se v sobotu 4. listopadu, nedlouho před půlnocí v jedné – světe div se – vcelku moderní budově obce Křižánky a jejími aktéry byla kromě dvacítky užaslých rodičů z chrudimské farnosti čtveřice mladých tvůrců a aranžérů tohoto jedinečného melodramatického počinu: Jakub, Johny, Klára a Pavel.
Na Křižánkách, v chalupě škrovádských horolezců, jsme se o den dříve ocitli proto, abychom hledali sošku Svratecké Madony. Ta zmizela hodně dávno a neznámo kam v historicky neklidné době, kterou nepamatují ani blízcí předkové místních usedlíků. Koneckonců obec Svratka je odtud vzdálena jen pár kilometrů. K hledání relikvie nás vyzval jeden starý mnich františkánského řádu a dobrého pomocníka v nasměrování k cíli jsme o něco později našli v Prokopovi, poustevníku od Bílé skály. Ta skála je trochu tajemná a skrývá se v hlubokých lesích zdejšího kraje. Ocitli jsme se pod ní v sobotu odpoledne. Z vrcholu skály nám poustevník Prokop v biblickém obraze sdělil, že stopu ke ztracené sošce nalezneme na jedné zahradě nedaleko osamělého stromu v lichý den lichého měsíce, v den sváteční. Zprvu se zdálo, že nám náš záměr moc neusnadnil. Hledání jehly v kupce sena, zdálo by se.
V podvečer za námi přijel Otec Jiří, se kterým jsme v křižáneckém kostele společně slavili mši. Její duchovní prožitek jsme zakusili v prostoru vesnického sakrálního objektu, jehož vnitřní výzdoba odráží lidovou zbožnost zdejších farníků. Kostel je, pro někoho jen jakoby mimochodem, zasvěcen Panně Marii Pomocnici křesťanů. Nám docvaklo, že stojíme v pravou chvíli na pravém místě a pocítili jsme, že s tak silnou posilou do týmu sošku zítra, v den sváteční, najdeme.
Zahradu s osamělým stromem jsme v neděli skutečně našli a u stromu pod zemí vykopali předmět se zprávou, která nás vrátila zpět do křižáneckého kostela. V něm, nahoře ve zvonici, v přítmí za trámem objevil sošku Tonda. Pod nánosy letitého prachu byla zabalena do hebké světlé látky a celý obal byl zajištěn provázky. Soška zůstala po celých těch staletích, kdy přebývala v nehostinném a jen tak napůl bezpečném prostředí, nepoškozena. Třídenní úsilí, které nás spojovalo na krkolomné cestě hledání, kdy chvíle marnosti byly střídány chvílemi lopotného přemýšlení o tom, kudy dál, bylo po výkřicích radosti z nálezu završeno tím, že jsme nyní ve vytvořeném půlkruhu společně hleděli na prostou krásu Madony v červenomodrém šatu, s Ježíškem v náruči. Ještě v kostele jsme vzdali dík starému františkánskému mnichovi, dobrému poustevníku Prokopovi a tichým chvalozpěvem jsme se odvděčili Panně Marii Pomocnici křesťanů.
Již při pátečním čekání na vnější podnět, který nás měl přiblížit k hledanému artefaktu, a pak po celodenním plahočení druhý den, kdy nohy měly právo na odpočinutí, jsme volný čas trávili rozmanitým způsobem. Kdyby se nějaký náhodný pocestný v jednu takovou chvíli ocitl uvnitř obývané chalupy za jejími dveřmi, nechápavě by zde hleděl na osobu, která již více než půl hodiny sedí na lavici za stolem, rytmickými pohyby obou rukou klepe na hranu toho stolu a již asi potřicáté se ptá: „Kolik šlo s bačou oveček přes most?“, zatímco dvacítka párů nastražených uší a bedlivých očí tyto pohyby opakující se vždy v jiném rytmickém sledu odzírá a znovu a znovu odpovídá. Povětšinou chybně a téměř bez naděje na rozluštění záhady. Jindy by takový kolemjdoucí vyjeveně sledoval, jak při rozhovoru dvou osob jedna kárá druhou za to, že vyřčené oslovení tou druhou osobou je chybné a má daleko k úplnému znění: „Hrabě Smyle Fleku z Nohavic“, což má za následek to, že chybující osoba je vybídnuta k fyzickému úkonu prostocviku a ten také záhy a bez okolků provádí. O něco později by náhodný návštěvník místního sportovního hřiště zpozoroval, jak do děje hry s náplní směnného obchodu se skupina katolických farníků noří v takovém zápalu, že její aktéři s vidinou rychlého zbohatnutí – prostřednictvím na sebe navazujících ziskových nákupů a prodejů fiktivního zboží – nelenují a mezi třemi překupními stánky tržiště se v závěru této hry přesunují již tak svižně, až dopravní strážník, který je účastníkem kratochvíle, je nucen hráče opakovaně pokutovat za překračování povolené rychlosti pohybu.
Ještě něco se patří dodat. Kulinářské zázraky Moniky a Kláry byly něčím, co v člověku vyvolává přemítání o tom, zda existuje hranice dokonalosti lidského snažení. A zapečené buřty na pivu v kečupové omáčce, s chlebem a točeným pivem k tomu, byly v danou chvíli tím, co každopádně tuto hranici v našich myslích posunulo zase o něco blíže k oblakům.
Pane Bože, děkuji ti za dar společenství. Za to, že se umíme čas od času sejít a být spolu ve Tvém jménu, a že z těchto společně strávených chvil odcházíme naplnění. Za to, že si společné chvíle nekazíme a navzájem si nepřekážíme. Děkuji ti za dary, kterými jsi nás porůznu obdařil tak, že každý jsme jedinečnou bytostí. Je úžasné být svědkem toho, jak jedinci s rozmanitými dary uměleckého nadání a znalostí, rukodělného umu a organizačních schopností, péče a obětavosti vytvářejí při společném konání činěném ve Tvém jménu stavbu, která je svébytná a neopakovatelná a která posiluje naši víru v to, že jsi Dobrý a že jsi Láska.
Luboš Vlček
Na fotky z Táborového víkendu pro rodiče se můžete podívat na https://www.zonerama.com/farnost-chrudim/Album/3876242