Zemitost je klíč k životu

Latinské slovo humilitas souvisí se slovem humus, tzn. „země“. Je-li člověk zemitý, stojí-li pevnýma nohama na zemi, pak je „humilis“ – pokorný. Znamená to, že zná své přednosti i omezení, své klady i zápory, umí pravdivě reflektovat svůj život, své jednání a své hranice… Pokorný člověk ví, že dokáže jak skvělé věci, tak i věci zlé. Pokorný člověk ví, že je omezen svými náladami, pocity, zraněními, svými pudy a potřebami. Jen takový člověk může být prospěšný sobě a svému okolí. Naopak člověk, který se neodvažuje pohlédnout na sebe pravdivě, je slepý a v důsledku toho musí být arogantní a hrubý a násilnický. Pyšný.

Přesná poloha na mapě – nutná pro cestu dál

Pokorní lidé nejsou ti, kteří ze sebe dělají trpaslíky, kteří nepřevezmou žádný úkol, protože si nevěří. Nejsou to ti, kteří pokrytecky říkají: Já, nejmenší z nejmenších. Jsou to naopak ti, kteří se přiznávají ke svému pravdivému obrazu, a vystupují tudíž skromně. Vědí, že i v nich jsou všechny propasti světa, a proto se nad nikoho nepovyšují a nikoho neodsuzují. A protože se sami sklonili k hlíně své pravdy, mohou se stát posly pokory, kteří dovedou napřimovat lidi ohnuté a ztroskotané.

Pokoru lze přirovnat k tomu, když si na cestě autem, či v přírodě (nebo na moři) potřebujeme jednoznačně určit svou polohu na mapě. Ať už jsme se svou momentální polohou spokojení, nebo ne, jen díky přesně určené poloze se můžeme dostat dále ve směru, kam chceme… Pokud si nalháváme, že jsme jinde, než opravdu jsme, nemůže to vést správným směrem. 

Odvaha k pravdě

Pokora jako odvaha k pravdě byla vždy pro křesťany výzvou. Pokud někoho jeho duchovní cesta učinila člověkem povýšeným, který se vyvyšuje nad druhé, koho ovládají pudy a nálady, ten se s pravdou o sobě ještě nesetkal a jeho působení mělo vždy negativní dopad na něho samotného, na jeho okolí a vposledku i na dějinný vývoj.

Humor

Humilitas má cosi společného i s humorem. Pokorný člověk mívá smysl pro humor. Dovede se smát sám sobě, má k sobě odstup. Umí se na sebe podívat s nadhledem, protože si dovolil být takový, jaký je: člověkem země i nebe; plným chyb a slabostí a zároveň lásky hodným, drahým.

Přeji ti, abys ve světle pokory nacházel odvahu
přijmout sám sebe se svou pozemskostí a se svým člověčenstvím.
Pak z tebe bude moci naděje a důvěra přecházet na všechny, s nimiž se setkáš.
Skrze pokoru kolem tebe bude moci vzniknout prostor,
v němž najdou lidé odvahu k sestupu do vlastní skutečnosti,
a tím i k výstupu k pravému životu.

Člověk je stvořen z prachu a ze světla,
kdo žije jen v prachu, ten se také do prachu vrátí a zemře v něm.
Kdo ale žije ve světle, ten se vrátí ke světlu a bude v něm žít.

Nenechte se omezovat prachem.
Nedovolte, aby vás prach zotročoval, buďte svobodní.
Svoboda spočívá v osvobození se od zlého a sobeckého jednání – od hříchu.

Hřích je jako jed.
Pokud budete svobodní od hříchu,
nic vás nemůže uvrhnout do otroctví.

Ale pokud budete otroky hříchu,
bude se s vámi také jako s otroky jednat,
i když v ruce držíte třeba královské žezlo.

Bláhový člověk se upne k prachu, až se sám stane prachem.
Moudrý a prozíravý člověk se upíná k nebi, až ho dosáhne.
Na místo, které si zamiluješ, sám patříš.

Cesta k naplněnému životu v Bohu
vede od prachu ke světlu,
od jesliček až na kříž.

Projděte ji s radostí ze vzkříšení.

Ať člověk nedává prométeovský obsah svému mravnímu postoji, ať netesá svou sochu. Někteří chtějí konat dobro tím, že dávají svému chování hodnotu prosazení sebe. Jistě, co je dobré, je dobré. A je lepší, když se někdo chová správně! Ale na cestě mravního povědomí a vztahu k Bohu zůstává ještě velký krok. Nestačí jen uvést se do souladu s mravními předpisy a třeba i křesťanskými, je třeba ještě, aby si tato prohlašovaná dokonalost osvojila lásku Toho, který je pramenem vší dokonalosti. Jeho odpuštění činí hříšníka znovu schopným konat dobro. A i kdyby učinil všechno možné dobro, zbývalo by mu ještě udělat nejvyšší úkon, který je klíčem všech ostatních úkonů: Otevřít vnitřní „zavřenou komoru“, kterou měl dosud zapečetěnou a zamknutou, v které hleděl na sebe ve svém zrcadle, a musel by vystoupit z této radikální samoty pýchy a přijmout vstup do společenství s Tím, který je pro něho bytostí tváří v tvář, jeho Původcem a jeho Blažeností.

Znakem pokorného srdce není tedy tupá nebo otrocká podřízenost ani farizejská skromnost nebo mechanická poslušnost. Pokora se projevuje spíše jako radostný úžas, který se prožívá pouze ve chvílích, kdy si začínáme uvědomovat, že celý náš život je nezasloužený dar.